Hellhound ► 1. Kapitola

1. října 2017 v 17:11 | Ellie |  Hellhound
Téma: Avengers/vlastní tvorba
Postavy: Mazikeen, Demien, Tony Stark, Thor, Loki, Natasha Romanoff, Steve Rogers, Clint Barton, Bruce Benner, Nick Fury, Maria Hillová, atd… ◄ ZDE
Páry: zatím nevím
Anotace: Náš svět už dávno není, jaký byl. Po útocích mimozemšťanů a Ultrona se ochrany země chopila skupina zvaná Avengers. Ve světě však existují i jiné hrozby, o kterých oni nemají ani ponětí. Jednoho dne na popud Furyho tým zachrání mladou dívku těsně před smrtí a přivedou jí na základnu. Celý tým se snaží přijít na kloub tomu, proč jejích bývalý velitel tolik trval na tom, aby jí našli, a hlavně chtějí zjistit více o původu jejich nového návštěvníka, bohužel marně. Fury stále mlží a sama dívka toho moc neví. Jednoho dne se však začnou dít zvláštní věci, mrtví mizí, objevují se podivná znamení a kolem základny obchází tajemná postava. Koho hledá? Kdo stojí za všemi podivnostmi? Jaká je ve skutečnosti pravá identita mladé dívky? A podaří se jím zastavit blížící se pekelnou pohromu?
Poznámka: Když se dívka probere, zjišťuje, kde vlastně je. Mezitím, co pak odpočívá, Furyho čeká výslech od ostatních, zasypávají ho všemožnými otázkami, ale on jen mlží. Nakonec Maze čeká rozhovor s Furym.



Kapitola první


Píp… píp. Stále dokola se ozýval ten otřesný zvuk. Chtěla se ohnat rukou a něco s tím udělat, ale ať se snažila sebevíc, rukou ani jinou části těla nepohla. Snažila se otevřít oči, ale víčka jakoby vážila tunu. Proč se nemohla pohnout ani probrat? Zemřela snad? Pokud ano, tak kde vlastně teď je? V pekle? A proč je tedy všude taková tma? Chtěla odpovědi, ale žádné nepřicházely, jen ten otravný zvuk vedle ní, který jí přiváděl k šílenství. A pak to uslyšela. Hlasy. Znělo to jako z dálky a ani jim pořádně nerozuměla. Někdo musel být vedle ní. Chtěla vědět, o čem se baví a kdo to je. Zhluboka se nadechla a znova se snažila pohnout. Tentokrát se to podařilo, cítila, jak lehce pohnula prsty na ruce. Jedno by bylo, teď ještě druhé. Znova se soustředila jen na to, co chtěla. Chvíli se nedělo nic, ale po pak spatřila maličký proužek světla, čím víc se snažila, tím více otvírala oči. Trochu jí zaskočilo světlo, které jí donutilo opět oči zavřít, ale stačilo, aby párkrát zamrkala a zrak se jí přizpůsobil. Byl to malý pokoj bílé barvy, kromě postele, na které ležela, se v pokoji nacházel ještě malý noční stolek a přístroje, na které byla dívka připojena. Lehce pootočila hlavou, aby se rozhlédla, kde je, ale v momentě se zarazila, když před sebou uviděla několik osob.
"Vítám tě opět mezi živými," začal jeden z nich, postarší černoch s páskou přes oko.
Chtěla něco říct, ale z úst jí vyšlo jen divné zachraptění, zřejmě byla dlouho mimo.
"Jen lež klidně," pokračoval, ruce za zády. "Byla jsi skoro týden v bezvědomí, bude chvíli trvat, než se dáš dohromady, ale to nejhorší máš za sebou," zahlédla na jeho tváři mírný náznak úsměvu.
Sledovala ho, vrtalo jí hlavou, proč na ni mluví, jako kdyby jí znal. A pokud ano, jak to, že jí jeho tvář nic neříkala? Nebo snad ano, byla zmatená, rukou se chytila za hlavu a zavřela oči.
"Prospi se a pak si promluvíme," dodal ještě onen muž a pak se odebral na chodbu, osoby, které v pokoji byly s ním, ho mlčky následovaly. Dívka zůstala v pokoji opět sama. Pro dnešek toho na ni bylo až příliš. Potřebovala spánek, naštěstí nemusela čekat dlouho, v několika sekundách už se oddávala sladkému snění.

Jen co vyšel z pokoje, zamířil si to dlouhou chodbou přímo do velkého pokoje, který sloužil jako zasedací místnost, ruce stále za zády a na tváři zamyšlený výraz. Osoby, které byly s ním, ho tiše následovaly, nedovolili si říci ani jediné slovo, jen si vyměnili zmatené pohledy. Došli do velké místnosti, kde u velkého stolu sedělo pár dalších osob, posadili se a všichni pohlédli na muže s jedním okem.
"Tak už nám laskavě řekneš, o co tu jde?" jako první se ozval muž středního věku, s krátkými vlasy tmavé barvy, jeho tváři vévodila precizně zastřižená bradka, na sobě měl na první pohled docela drahý oblek.
"Starku!" zamračila se na něj jediná žena v osazenstvu.
"No co, každý jak jsme tady, chceme jasnou odpověď na úplně stupidní otázku. Kdo je sakra ta malá holka," pozvedl obočí Stark. "A abych to ještě doplnil, tak určitě bych ještě rád věděl. Odkud jí znáš Fury! A neříkej, že ne, sledoval jsem tě a to jak jsi s ní mluvil, znáš jí a moc dobře."
Chvíli bylo ticho, všichni napjatě sledovali Furyho a čekali, co z něj asi vyleze, zda odpoví na otázky.
"Starku tvoje oči jsou vážně všude, začínáš mě tím štvát," zamručel Fury. "A ano tu dívku znám, proto jsem vyslal Romanovovou a Bartona, aby jí našli."
"Ale proč? Je to obyčejná smrtelnice, skoro dítě. Chápu, že jste jí chtěl zachránit život, ale přivézt jí sem? Myslíte, že je to dobrý nápad?" vložil se do toho blonďák s delšími vlasy, namakanou postavou a zvláštním brněním, který si pohrával s velkým kladivem.
"Je to trochu zvláštní. Ty takový bručoun co se straní lidi a najednou sem dotáhne nějakou školačku, jako kdyby byla nějaký středobod vesmírů," znova se ozval hlas Starka, který Furyho sledoval s pobaveným výrazem na tváři.
"Copak… bojíš se, že ti vyfoukne první místo?" vrátil slovní úder jmenovaný.
"To bylo podařené," zasmál se černovlasý mladík v podobném brnění jako jeho blonďatý kolega.
"Drž hubu, muflone!" zavrčel Stark a odpil si zlatavého moku.
"Ještě jednou mě tak nazveš a…!"
"A dost! Oba!" zvýšil hlas Fury a oba zpražil pohledem. "Chováte se jako malé děti."
"Jediný kdo je tu malý je ta holka v nemocničním pokoji," zamručel Tony a vstal, aby si došel dolít ten nejdražší koňak. "A mimochodem, ještě jsi mi neodpověděl."
"Tak za prvé vážně mi dneska lezeš na nervy a za druhé, já se vám rozhodně nemusím svěřovat. Vše se dozvíte, až bude ten správný čas!" zavrčel Fury a poté se odebral pryč.
"Ty musíš do něj pořád rýpat co," mračila se zrzka.
Tony jen protočil oči a dál se už k tomu nevyjadřoval. Chtěli jen jasné odpovědi, ale nic se nedozvěděli. Napil se a zamyslel se. Fury jim určitě něco tajil a nebyla to žádná malá věc. Pokud jim sám nic neřekne, musí si to zjistit po svém a to také udělá. Hodil do sebe sklenku a pak se nepozorovaně vypařil. Cestou minul Bruce, kterému jen kývnul na pozdrav. Ten se na něj pousmál a pak pokračoval za ostatními do místnosti.
"Jak jí je?" zeptala se Natasha nově příchozího.
"Lépe jak včera," posadil se ke stolu muž menšího vzrůstu, který vypadal jako nějaký profesor, sundal si brýle a složil je na stůl. "Noha se zahojí hned, bylo to jen vymknuté. Horší je to zranění po šípu, tím jak jí to v ráně několikrát otočil, nadělalo to dost paseky, bude trvat dlouho, než bude úplně v pořádku. Ale docela mně zarazily starší zranění."
"O čem to mluvíš Bruci?" zeptal se Clint, poslední z nich, který do teď mlčel.
"Podle rentgenu má několik starších zlomenin. A po těle modřiny a jizvy různého stáři," dodal Banner.
"Koukám, že to ta malá neměla moc jednoduché. Víš aspoň jméno nebo věk nebo odkud je? Řekl ti Fury něco?" vyzvídala Natasha dál.
"Ptal jsem se, ale zdráhal se říct jakoukoliv informaci. Řekl jen, že jí je 25 a že se jmenuje… hm… bylo to takové podivné jméno," prohrábl si vlasy a na chvíli se zamyslel. "Ano už vím. Jmenuje se Mazikeen."

Vrtěla se na posteli, snažila se setřást noční můry, které jí pronásledovaly od doby, co zamhouřila oči, ale marně. Stále se vracela do lesa. Stále slyšela kroky, které jí pronásledovaly. Stále ji v uších zněl jeho slizký smích. Házela sebou sem a tam a něco si ze spánku mumlala. Osoba sedící u její postele se na ní ustaraně podívala a jemně jí chytila za ruku. V tu chvíli dívka vystřelila do sedu.
"Nesahejte na mě!" vykřikla vyděšeně a odtáhla se.
"Klid, neublížím ti. Tady jsi v bezpečí," ubezpečovala ji osoba sedící vedle ní. "Byl to jen sen. Zlý sen."
"Jen sen?" zašeptala brunetka a až teď si všimla, kdo tam s ní je, na židli seděl opět postarší černoch jen s jedním okem.
"Ano jen sen. Tady ti nikdo neublíží, slibuju."
"Kde to vlastně jsem?" zeptala se a znova si lehla, přece jen ještě nebyla v pořádku.
"Na jedné ze základen Avengers," sledoval každý její pohyb.
"Cože?" vytřeštila oči, už o nich slyšela, ale nikdy by jí nenapadlo, že by se dostala až na místo, kde se scházeli.
"Pak ti o tom řeknu víc, ale teď potřebuju, abys mi odpověděla na pár otázek. Myslíš, že to zvládneš?" pokračoval dál, věděl, že ještě není správná doba na nějaký výslech, ale pokud chtěli chytit toho, co jí ublížil, musel začít co nejdřív.
"Asi ano, ale já… já si toho moc nepamatuju," zašeptala, v její tváři musel vyčíst, že se bojí.
"Stačí jen to, co si pamatuješ a zbytek, přijde pak sám," vlídně se na ní usmál a to on často nedělal.
Maze ho pozorovala, ten úsměv jí něco připomínal, už ho někdy viděla.
"Jak ses vlastně dostala do toho lesa?" začal pomalu s otázkami.
"Já nevím, naposled si pamatuju nějaký sklep a zimu… a pak najednou jsem byla v lese a pršelo, utíkala jsem, pořád jsem někoho za sebou slyšela. Bála jsem se."
"Víš, kdo to byl? Ten, co tě pronásledoval?"
Dívka jen zavrtěla hlavou, neznala muže, co jí ublížil, ani mu neviděla do tváře.
"Pamatuju si jen jeho smích a to co mi řekl," do očí se ji nahrnuly slzy.
"Co to bylo?" pobídl jí Fury, aby pokračovala.
"Ptala jsem se ho, proč to dělá, ale jen se zasmál a řekl…," slzy ji tekly už po tváři. "Řekl, protože si zaplatili…. Já přece nic neudělala, nikomu, proč by to někdo dělal, proč by mě chtěli mrtvou? Jsem nic, nic ani nemám," vzlykla a poté se rozplakala, už to nemohla dál v sobě držet, bylo jí jedno, že jí někdo uvidí.
Fury si tiše povzdechl a posadil se k ní na postel, chvíli váhal, ale poté si jí přivinul do objetí. On nikdy moc nedával najevo pocity, ale pokud šlo o ni, vždy udělal výjimku. Pohladil jí po vlasech a snažil se jí utišit, i když věděl, že teď pláč byla jediná věc, kterou potřebovala. Musela ze sebe všechno dostat. Zíral do zdi za ní, a zatímco jí objímal, přemýšlel. O tom kdo po ní šel, kdo si zaplatil její smrt. Komu by mohla ublížit taková křehká osoba? Zatím na žádnou otázku neznal odpověď, ale věděl, že brzo se to změní. Povolá na to ty nejlepší z nejlepších, ale nejdřív jím bude muset říct pravdu. A do toho se mu moc nechtělo. Neměl však na vybranou, pokud chtěl ochránit její život.
Maze vzlykla a pak se jemně odtáhla, přes slzy se na dotyčného podívala. Měla divný pocit, že ho zná, ale nemohla přijít na to odkud.
"Děje se něco Maze?" zeptal se Fury.
"Znáte… znáte moje jméno," podivila se jmenovaná.
"Ano znám a už dlouho. Ty… ty si mě nepamatuješ?"
Mazikeen sledovala muže před sebou. Postarší pán černé pleti, pirátská páska přes oko, dlouhý černý plášť, věčně zamračený výraz ve tváři. Snažila se vzpomenout si, ale jako kdyby jí někdo sebral všechny vzpomínky. Smutně zavrtěla hlavou.
"To nic," znova se na jeho tváři objevil mírný úsměv a v tom momentě se dívka zarazila.
"Strejdo Nicku?" zašeptala skoro neslyšně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama