I'm the Dark One now ► 10. Kapitola

26. října 2016 v 16:00 | Ellie and Tew* |  I'm the Dark One now
Napsala: Tew
Téma: TO/TW
Postavy: Lara, Annie, Stiles, Kol, Klaus, Peter, Derek, atd… ◄ ZDE
Páry: Lara/Stiles/Peter, Annie/Kol/Klaus
Anotace: Uplynuly 3 měsíce od noci, která změnila životy mnohá lidem. Jediný kdo z toho vytěžil, co nejvíc byl Klaus a Peter. Klaus konečně získal možnost vytvářet své hybridy a Peter se stal Alfou. Oběma se splnilo, to po čem toužili, což se však nedá říct o ostatních. Stiles s Kolem naopak přišli o všechno v podobě svých milovaných. Kol, který celé dny tráví v alkoholovém opojení a noci probdí se marně snaží přenést přes smrt Annie. Stiles se sice s ostatními vrátil do Beacon Hills, ale nemohl tam zůstat. Sžíral ho neskutečný zármutek a bolest nad ztrátou své lásky a proto se vrátil do New Orleans za Kolem. Ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat a to je trápilo asi nejvíce. Jenže nikdy nic není takové, jak se zdá. Kdo zabrání v ovládnutí města a lidí Původnímu hybridovi a Alfa vlkodlakovi? Kdo ve stínech plánuje pomstu? A co když je to s Annie a Larou úplně jinak, než si všichni kolem myslí?
Poznámka: Annie se hlavou honí plno myšlenek. Snaží se zbavit prstenu, ale nejde jí to. Pak se rozhodne, že musí pomoct Kolovi, odebere se tedy za ním do sklepení. Stiles a Derek hledají Laru. Peter si chce užít, ale opět mu to nebude dopřáno. Nehodlá se však vzdát a udělá něco, co nikdo nečekal.



Kapitola desátá

Miluji tě...


Annie
Můj pohled byl zakotvený na stěně pokoje. Rukou jsem si na sobě přidržovala přikrývku, tváře mi máčely slané slzy a pode mnou i na přikrývce bylo trochu krve. To jsem měla z toho, že si mne znovu přivlastnil násilím. Cítila jsem pohled Klause, ale nepodívala jsem se na něj. Nenáviděla jsem ho vším, co jsem měla. Byl to vychytralý bastard, který měl vše, co chtěl a bylo mu jedno, kolika lidem ublíží. Jenže teď? Kol byl tady. Přišel a určitě pro mě. Jenže mu to jen ublíží. Věděla jsem to, cítila jsem z mého manžela tu zlost. Jeho nálada byla vraždící. Nevěděla jsem, proč si vybral mě. Proč zrovna já musela být jeho krevní bankou, manželkou… netušila jsem to, ale doufala jsem, že se ho zbavím. I kdybych měla umřít s ním.
"No, lásko… zbytek naší svatební noci musí počkat, teď tu máme narušitele, ale neboj se, postarám se o to," zasmál se a já se konečně podívala na toho blázna.
Oblékl si boxerky i kalhoty, vzal si košili, ale tu nechal rozepnutou. Škrábance a kousance, co jsem mu věnovala, zanechaly stopy krve, ale stále byly trochu otevřené. Nepochybuji o tom, že to udržuje tak schválně, aby to Kol viděl.
"Nenávidím tě," zašeptala jsem to s co největším odporem, kterého jsem byla schopna.
Můj pohled držel jeho a ta slova pro mě byla jako mantra. Opakovala jsem je stále, ale on si z toho nic nedělal. Stále tvrdil, že mě to přejde a budu ho milovat. Pche… až opadá listí z dubu.
"Budeš mě milovat. Jakmile se vrátím, dáme si další kolo," chytnul mě surově za bradu a divoce mě políbil.
Držela jsem rty u sebe a snažila se odtáhnout.
"Trhni si," šeptla jsem, když mě pustil.
Zamračil se, ale beze slova pak odešel. Musela jsem využít šance a tak jsem opatrně vstala. Kdybych se nenapila jeho krve, pravděpodobně bych teď omdlévala z kousnutí hybrida, ale jelikož jsem se napila, byla jsem v pořádku. Mezi nohama mi to však stále brnělo nad tím surovým pádem. Zavřela jsem oči a pomocí své magie se doléčila rychleji. Když nebyl nablízku a nesoustředila jsem svou moc na něj, bylo to v pořádku. Má moc fungovala a tak to bylo dobře. Přešla jsem do koupelny, kde jsem se rychle vysprchovala, potřebovala jsem se zbavit jeho pachu, pocitu jeho doteků i úst na sobě. Pak jsem mohla být aspoň trochu v klidu. Přemýšlela jsem, co bude dál. Nemohla jsem jen tak nakráčet do sklepa jen tak. Kol potřeboval pomoc, nepotřeboval, abych mu způsobila víc bolesti. Oblékla jsem si spodní prádlo a upnuté černé džíny s červeným tílkem.
Vzala jsem si kotníkové kozačky na malém podpatku, který neklapal, a vlasy si nechala rozpuštěné.
Marné snahy o sundání prstenu mě zdržely o pár minut déle, ale nakonec jsem tiše vyšla z pokoje a rozešla se domem. Snažila jsem se chovat, jako kdyby mi to tu patřilo. Hybridi mě sledovali, ale ani jeden se nepokoušel mě byť jen oslovit, jelikož strach z jejich stvořitele byl obrovský. Nedivila jsem se.
"Má paní, tam nemůžete," dovolil si to nakonec jeden, když jsem se blížila ke dveřím do sklepa.
Až teď u dveří jsem slyšela Kolovo nadávaní, snahy o to, aby nevykřiknul, kdykoliv Klaus zasadil bolestnou ránu. Musím to zastavit.
"Chceš mi bránit? No jak myslíte," zavrčela jsem a pozvedla obě ruce.
Venku se okamžitě zatáhlo, jako kdyby někdo vypnul světlo. Byla černočerná tma a na nebi okolí osvětlovaly pouze blesky. Hromy se rozezněly tak, že se i dům otřásl. Má moc byla zpět a s ní i ta navíc, kterou jsem přijala poté, co mi vzali Laru. Moc nad přírodou, kterou má rodina dědila už po generace.
"Co to děláte?" zeptal se ten hybrid, v hlase náznak strachu.
Nedivila jsem se. Poznal někoho, kdo měl velkou moc, naposledy takovou, tedy daleko větší, poznal tehdy, co má sestra udělala z několika jeho kamarádů hromádky popela.
"Musíte si pamatovat, že on není jediný, kdo je nebezpečný," řekla jsem klidně a vítr rozrazil okna.
Uvnitř se roznesl přímo vichr, který rozházel, co mohl, další hrom roztřásl dům znovu a hybridi byli ještě nervóznější. Měla jsem je zabít, tak by to udělala Lara, aby nebyli znovu překážkou, ale nemohla jsem. Proto jsem si zašeptala jen pár slov, po kterých padli všichni na zem. Omráčila jsem je šikovným kouzlem, které je udrží mimo několik hodin. Kol musel mít co největší šanci na útěk. A jak bouře začala, tak i skončila. Opatrně jsem otevřela dveře do sklepa, dole si nikdo neuvědomoval, co se dělo tady. Což je jen dobře.
Lehce jsem došlapovala na každý schod. Klaus je vůči mé moci imunní, ale ostatní ne a možná, bych mohla použít svou moc na věci okolo. Jen jsem musela doufat, že to vyjde.
"Proč jsi přišel?!" zakřičel můj manžel, zjevně rozzuřený a netrpělivý, protože mu Kol nehodlal dát odpovědi, po kterých toužil.
Podívala jsem se na tři hybridy, kteří stáli opodál a sledovali celé dění. Pousmála jsem se a použila na ně stejné kouzlo jako na ty nahoře. Kol i Klaus byli stále vzhůru. Zadívala jsem se na muže, který zabral celé mé srdce pro sebe. Oblečení měl pokryté krví, ale i tak vypadal nádherně.
"Trhni si, bratříčku."
Zavrtěla jsem hlavou nad jeho tvrdohlavostí, ale přesto jsem cítila úsměv na své tváři. Byl pořád stejný, i když byl cítit oparem alkoholu. Ach, můj drahý, co jsi vyváděl?
"Annie je moje. Navždy. Nezměníš to, Kole!" zasmál se hybrid a zabořil pěst do upírova žaludku.
"Nikdy ti nebude patřit, dokud nebudeš vlastnit i její srdce," vyplivnul Kol krev z úst na podlahu.
"Však jednou bude. Ale to ty nesmíš stále být blízko. A navíc, až se můj plán konečně uskuteční, už nebude cesty zpět. Můžeš myslet na všechno, ale já jsem vždy o deset kroků napřed," smál se mu Klaus a já potlačila zavrčení.
Natáhla jsem ruku a ze zdi, plné cihel, se jedna uvolnila a vznášela se ve vzduchu. Mám jeden pokus. Musím ho dostatečně rozhodit na to, abych se k nim dostala. Pořádně jsem se nadechla a máchla rukou tak, že cihla plnou rychlostí zasáhla jeho hlavu. Zapotácel se, ale já na nic nečekala a svou upíří rychlostí se ocitla u něj.
"Sladké sny," zavrčela jsem, než jsem mu zlomila vaz. Padl na zem a já cítila sladký pocit vítězství. Jenže to nebude trvat dlouho.
"Ty máš vážně ostříhané vlasy," zašeptal povědomý hlas.
Vzhlédla jsem k připoutanému a zmučenému upírovi.
"Taky tě miluju," pousmála jsem se utrápeně.
Musela jsem mu to říct. Musel to vědět…

Stiles
Seděl jsem v domě Kola, jelikož on odešel a já zůstal sám. Co jsem mohl tak asi udělat? Byl jsem k ničemu. Jako vždycky, jsem byl obyčejný člověk, nanejvýš člověk s pálkou.
Nu což… i tak toho můžu udělat hodně.
"Lara zmizela, musíme ji najít," ozvalo se mi v hlavě, načež jsem vzhlédl k vlkovi.
"O čem to mluvíš, Dereku?" zarazil jsem se a postavil.
"Mlč, Stilinski a pojď!" zavrčel netrpělivě a já protočil oči.
Bože, i jako vlk je nerudný.
"Fajn," odpověděl jsem a vzal si pálku ze železa.
Přece jen, bude to lepší než dřevěná a více rozbitná.
Šel jsem za ním, zatímco on mířil k lesu.
"Co se stalo?" zeptal jsem se ho zvědavě.
"Cítil jsem ji, že byla v lese a najednou zmizela. Musíme hledat na místě, kde jsem ji cítil naposledy," zamručel a já jako bych ho viděl přímo před sebou.
Ten jeho načuřený výraz.
"Jak je to vlastně možné? Nevypnula tě jen nějak?" přemýšlel jsem.
"To by mi řekla," zabručel. Fakt neumí nic jiného?
"Jistě, jako kdyby tě někdo občas neměl plné zuby," zasmál jsem a zakopnul o větev. Zanadával jsem, zatímco se mi on smál v hlavě.
"Tady," došli jsme na jedno místo v lese a já se rozhlížel.
"Co tady?" rozhlížel jsem se zmateně.
"Tady jsem ji cítil naposledy," odpověděl mi.
"Aha," přemýšlel jsem a koukal kolem, ale všude byly jen stromy.
"Slyšel jsi to?" zeptal se mě a já jen zavrtěl hlavou. Měl snad slyšiny?
"Hele… možná jsi prostě jen starý a-"
"Ty idiote, prostě ji slyším!" jako kdyby mi zařval do hlavy. Au.
"No tak sorry, prostě mě za ní vezmi," protočil jsem oči a šel za ním.
"Ty hajzle!" teď už jsem to slyšel taky.
Byli jsme před nějakou polorozpadlou chatou.
"Místo bez magie," řekl mi Derek a oba jsme vběhli dovnitř.

Peter
Měl jsem úsměv na tváři a sledoval nadávající mršku. Trhala rukama, ale bylo to marné. Bylo to pevné a její lidská síla na to byla málo. Dřepnul jsem si a chytil její tvář do dlaní.
"Chyběla jsi mi, když jsi byla mrtvá, víš o tom? Moc dlouho ti trvalo se vrátit. Musel jsem si obstarat dokonce i jinou ženu, ale víš ty co? Budeš má další beta, princezno," zasmál jsem se a viděl v jejích očích záblesk paniky.
Uculil jsem se a pak ji jen dravě políbil, než jsem ji stáhnul dolů, takže už ležela na matraci, kterou jsem tu nechal. Rukama jsem bloudil po těch dokonalých křivkách a tisknul se k ní. Líbal jsem ji, i když vrčela a kousala, když tedy nechtěla na rty, líbal jsem ji na krku. Promýšlel jsem si dokonalé místečko na to, kam ji kousnu. To místo, které ji udělá mou. Klaus měl Annie a já chtěl taky. Tedy ne ji, ale Laru. Líbal jsem ji po těle, zatímco jsem jí svlékal oblečení.
"Ty hajzle!" křičela, ale já ji svlékal dál.
Stejně to křičel jen proto, že si dlouho neužila. No, toho se dnes konečně dočká.
"A dost!" rozeznělo se mi v hlavě a na to se za mnou ozvalo vrčení.
"Laro!" vykřikl někdo a já se otočil.
Mladý Stilinski vedle mého synovce.
"To snad ne!" zařval jsem.
"Máš problém," zasmála se pode mnou čarodějka a já se usmál.
"To je možné, ale ty se mnou," řekl jsem a na to ji kousnul do boku.
Možná mi berou šanci si konečně vrznout, ale i tak bude má.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama