You Are Mine ► 11. Kapitola

5. září 2016 v 22:03 | Tew* |  You Are Mine
Téma: The Vampire Diaries
Hlavní pár: Kol/Elena/Enzo
Další páry: Zatím žádné
Hl. postavy: Elena, Kol, Enzo
Vedlejší postavy: Emily, Klaus, Rebekah, Jonathan, Elijah
Anotace: Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, která slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co se však stane, když si nebude dávat pozor? Napíše se tak její budoucnost, ve které utíká před majetnickým upírem, který věří v lásku na první pohled a nehodlá se jí vzdát.
Tew*: Snad se bude líbit. :)

Současnost, USA, New Orleans
Seděla jsem na posteli v sídle Klause a přemýšlela o všem, co se vlastně děje. Kol mě našel a Klaus je teď také ve městě. Navíc jsem podle všeho byla manželkou Klause... bylo to opravdu tak?
Vzhlédla jsem, když někdo zaklepal a poté se dveře otevřely.
"Je tu bezpečno?" usmál se Klaus a vešel. Posadil se vedle mě.
"Jak jsi to dokázal, že sis mě vzal?" zeptala jsem se zmateně.
"Nevzal, jen jsem tě odtáhl do svatební kaple a když jsi odpadla, vzal jsem tě na pokoj," pokrčil rameny a ze mě jako kdyby spadl balvan. "Neříkám však, že jsem nechtěl. V tu chvíli mi to přišlo jako skvělý nápad. Jsi nádherná žena, Eleno, kdo by tě nechtěl?" usmál se na mě.
"Niku," šeptla jsem a pousmála se. Nevěděla jsem co říct. Nikdo nevěděl, proč zrovna já, jsem přirostla k srdci tohohle hybrida. Ke všem ostatním, dokonce i k jeho bratrovi, se choval jako největší padouch na světě. Ale ke mně se tak nikdy nechoval. Vážila jsem si toho.
"No jo, chápu. Líbí se ti někdo jiný," opřel se na posteli o lokty a pozoroval mě.
"O kom to mluvíš?" zeptala jsem se zmateně.
"Líbí se ti Enzo. Je to vidět," mrkl a já se začervenala.
"Možná ano, ale s tebou se o tom bavit nebudu," lehla jsem si a podívala se na něj.
"Proč ne? Vždyť jsem něco jako tvůj... hmm... bývalý muž?" zasmál se a já do něj šťouchla, až spadl zády na postel taky.
"Jsi spíš jako kamarád, co taky rád," zasmála jsem se a povzdechla si pak. "Víš, nestíhám Enzovy myšlenkové pochody. V jednu chvíli mě má předat Kolovi, v druhou mi chce pomoct utéct a v další byl celou dobu spojený s tebou," řekla jsem.
"No a? Ví, co chce. Chtěl zachránit sestru a kvůli tomu musel tebe vydat Kolovi, ale mezitím se spojil se mnou a dohodl se. Udělali jsme dohodu," usmál se na mě a já přimhouřila oči.
"Jakou dohodu?"
"No, takovou, která se týká tebe. Zůstaneš tady se mnou. On může odejít i se sestrou, ale ty musíš zůstat tady," řekl mi.
"Počkat, cože?" posadila jsem se a Klaus se objevil nade mnou, takže jsem znovu spadla na postel.
"Zůstáváš tady," dal mi hrubý polibek a při tom jsem ucítila na zápěstí zastudit kov, než Klaus zmizel a já se zmateně rozhlížela. Co se to právě teď stalo?
"Klausi!" vykřikla jsem a přemístila se ke dveřím, ale narazila jsem. Podívala jsem se na ruku, kde jsem měla náramek, který vypadal jako od pout. "Niklausi!" zakřičela jsem naštvaně. Co to mělo znamenat? Praštila jsem do bariéry a vztekle zavrčela.
"Jen tam zůstaň, lásko," došel ke dveřím a usmál se. "Je to pro tvé dobro. Už to zařídím," řekl a ukázal mi v jeho ruce dýku. Praštilo mě poznání.
"To je dýka, kterou má v sobě i Bekah?" zašeptala jsem. "Ta, co uspí Původního?"
"Samozřejmě, že ano," mrknul na mě. "Kol sem přijde pro tebe, takže stačí jen si počkat," zasmál se.
"Takže mě tu budeš držet proti mé vůli, aby sis počkal na Kola?!" vyjekla jsem naštvaně. "Nejsem nějaká návnada na háčku, abys se mnou takhle zacházel!" zlobila jsem se.
"Ale to já dobře vím, lásko. Jenže tě tu chci a navíc, bude nám tu dobře. Takže, chceš něco donést?" usmíval se jako měsíček na hnoji. Zavrčela jsem nevolí.
"Ano, to chci. Knihy, filmy, barvy a plátno. Jo a taky krev a klíč od tohohle," odpověděla jsem klidně a pozorovala, jak mu cukají koutky.
"Jsi vtipná, zlato. Ale krev a knihy donesu, filmů tu moc není, navíc tu nemáš televizi, takže…"
Nevydržela jsem to, vzala vázu a mrštila s ní po něm. Obratně se vyhnul a chytil ji, aby se nerozbila. Zavrčela jsem a založila si ruce na prsou. Samozřejmě, že jeho naštvaný pohled sklouznul na můj výstřih. Bože, typický chlap. I když mu je víc než tisíc let, chová se jako nadržený puberťák. Ale ať nečeká, že po tomhle, co udělal, se s ním vyspím. To těžko.
"Vážně? Víš jak je stará?" zeptal se mě a odložil vázu, jako to nejcennější na světě, na stolek v chodbě.
Jako kdyby mě to mohlo zastavit. Třeba vezmu botu a hodím to na ni taky.
Asi viděl můj pohled upřený na to jeho cenné dílo a radši to přesunul tak, abych na to nemohla.
"Tohle ti nezapomenu, Klausi. Myslela jsem, že si můžeme věřit," zašeptala jsem nešťastně. "Jenže víš ty co?" otočila jsem se k němu zády, ale naposledy se na něj podívala.
"Copak?" opřel se o zárubeň dveří.
"Říkal jsi mi, že nejsi jako on. Ale teď? Jsi přesně jako Kol. Zklamal jsi mě," šeptla jsem a nohou dveře zabouchla přímo do jeho překvapeného obličeje.
Uslyšela jsem zanadávání a nějakým způsobem mě potěšilo, že to natlouklo jeho egoistický nos.
Posadila jsem se k oknu s výhledem na ulici a pozorovalo ten rej lidí. Byla noc, tedy skoro ráno, ale stále tu chodilo tolik nevědomých občanů. Ať už to byli turisté nebo místní, všichni se dobře bavili. Svobodně se procházeli ulicemi beze strachu z toho, že je dožene jejich minulost. Ach, jak ráda bych tohle zažila taky. Jenže můj život? Chvilky beze strachu jsem prožívala s Klausem, ale i to skončilo fiaskem.
Proč jsem nemohla být šťastná, stejně jako ti na ulici?
Povzdechla jsem si a chtěla se otočit, ale pohyb na protější střeše mě zarazil. Postava v tmavém oblečení, v té tmě, nebyla skoro vidět, navíc jako kdyby měl zakrytou i tvář. Přesto jsem měla najednou husí kůži, protože mi přišlo, že je zaměřený na mě. Už jsem byla paranoidní, co?
Jenže i tak jsem radši vstala a ustoupila od okna. Jenže bylo pozdě, postava se vyloupla ze stínu a částečně ji osvítilo chabé světlo z ulice.
Kol Mikaelson natáhl ruku, ve které měl zbraň. A to rovnou pušku. Vypískla jsem a chtěl se přemístit pryč, ale než jsem to stihla, kulka proletěla oknem a zasáhla mě přesně vedle srdce. Zalapala jsem po dechu a padla na kolena. Z rány se mi vyvalila krev. Cítila jsem, jak se kulka těsně otřela o mé srdce. Nechápala jsem, proč to udělal. Jak mohl mít tak přesnou mušku, když ho Klaus pokousal, přesto to byl on, díval se na mě a jeho rty se zformovaly do lehkého úsměvu.
"P-proč?" zalapala jsem bolestí, věděla jsem, že mě slyší.
"Protože teď tě musí vzít za mnou. Neboj se, nezabije tě to, ale musíš za mnou, má lásko. Těším se na naše shledání," odpověděl mi a poté zmizel do noci.
"Eleno!" slyšela jsem Enzův hlas z chodby, nejspíš slyšel ránu, jak se sklo roztříštilo a můj trhaný, bolestí poznamenaný, dech.
"Po-pomoc," zašeptala jsem, než jsem padla na zem, mé tělo nápor tření dřeva o srdce nevydrželo a já, slabá jako moucha, ležela na zemi.
Cítila jsem, jak mé tělo v šoku upadá do bezvědomí, přesto jsem ještě zaznamenala křik, otevírání dveří a dvě mužské postavy sklánějící se nade mnou.
A pak? Pak už byla jen tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama