It's Our Continue, Niklaus ► 16. Kapitola

13. září 2016 v 16:45 | Tew* |  It's Our Continue, Niklaus
Téma: The Vampire Diaries
Pár: Klaus & Caroline
Hl. postavy: Klaus, Caroline, Elijah, Marcel, Rebekah, Katherine
Vedlejší postavy: Elena, Damon, Stefan, Bonnie, Tyler, Sabine (Celeste) a Sophie....
Anotace: Klaus bude otcem? Tak to je šok. Jak pro něj, tak i pro budoucí maminku Caroline. Jak je možné, že je těhotná, i když je upírka a on hybrid? Pomohou čarodějnicím z Francouzské čtvrti, které jim nabízí na oplátku pomoc s miminkem? Co se stane dál ve slavném New Orleans, městě hříchu?
Tew*: Tak a je tu pokračování povídky It's Our Beginning, Caroline. Huráá, pokračování je po X letech zde! :)

"Kdo tě poslal?!" zařval jsem na svého otčíma, zatímco jsem mu kroutil kolíkem, namočeným v sporýši, ve stehně a sledoval pot na jeho čele a jak stékal po jeho tvářích. Nepil krev, byl tu už týden, byl slabý, a přesto nic neřekl. Byl jsem už více než frustrovaný a vytočený. Zuřil jsem a to u mě nikdy nebylo dobré.
Moje malá dceruška byla tak krásná, byla celá Caroline, a když byly ty dvě spolu… měl jsem chuť je namalovat. Zachovat si je navždy takto v paměti na malířském plátně.
Bohužel musela stačit fotografie. V téhle době to jinak nešlo.
"Jak se bavíš, Niklausi? Pokračuj, předveď mi jaký netvor jsi. Muč mě dál," zasmál se mi přímo do tváře a já se zavrčením zabořil kůl do jeho stehna víc. Zatlačil jsem až tak, že dřevo prošlo skrz a probodlo mu nohu skrz naskrz. Jeho řev naplnil celu a já se usmál potěšeně.
"Bratře, tvoje dcera tě teď potřebuje. Caroline se mi svěřila, že je unavená a tak si myslím, že bys měl svou dceru pochovat v náručí a strávit s ní nějakou tu chvíli. Já to tady zvládnu," usmál se na mě můj bratr. Elijah mi stále dokazoval, jak moc spolehlivý je. Nevím, co bych bez něj dělal.
"No… jistě. Díky, že na ně dáváš pozor. Vážím si toho," usmál jsem se, než jsem vstal, oprášil si ruce a rozešel se pryč.
"Až se odsud dostanu, začnu s tvou dcerou!" křičel Mikael a já se zastavil, podíval jsem se na něj.
"Ty se odsud nedostaneš, otče. A mé neteři neublížíš!" zahřměl najednou můj bratr, vzal další kolík rukou v rukavici a zabodl ho do druhého stehna mého otčíma.
"Díky," zašeptal jsem jen, než se odebral pryč. Musel jsem mít čistou hlavu. Můj otčím narušil mé veškeré plány.
"Niku," usmála se na mě Caroline. Seděla v obýváku, naši dceru v náručí a pozorovala mě.
"Jak se vám daří?" posadil jsem se vedle ní a podal malé prst. Chytla ho do své ručky a koukala na mě velkýma, nevinnýma očima. Stejné jako měla moje Caroline. Tak sladké obě byly.
"Dobře, i když občas je slyšet křik…" zašeptala Car a na to se ozval další řev ohlašující doručení další dávky mučení.
"Brzy bude konec, jen musíme vědět, kdo ho z toho dostal," pousmál jsem se. Doufal jsem, že ji trochu uklidním.
"Snad to tedy bude co nejdříve. Nechci, aby Abby vyrůstala v prostředí křiku a násilí," přitulila se ke mně moje blondýnka a já ji objal. Políbil jsem ji do vlasů a povzdechl si.
"Co kdyby sis odpočinula a já zašel s malou za jejím velkým bráškou do města? Pořád tu Marcel nebyl, jelikož je tu i Mikael a tak jsme tu tak trochu v izolaci," pousmál jsem se.
"Není na chození ven moc malá?" šeptla moje upírka, ale byla tak unavená, že už to bylo skoro jen mumlání.
"Se mnou je v bezpečí," nabídl jsem jí úsměv a ona se pousmála.
"Tak dobře. Mám připravit věci?" zívla a opatrně mi maličkou předala.
"Zvládnu to, neboj se," políbil jsem ji na rty. Jen mi přikývla na znamení souhlasu a lehla si na pohovku.
Vstal jsem, abych uvolnil místo. Na jedné ruce jsem měl položenou mou malou holčičku a druhou jsem přikryl už spící Caroline. Nejspíš byla unavená víc, než jsem si myslel.
"Maminka byla moc unavená a tak tě tatínek vezme na výlet. Těšíš se na brášku?" usmál jsem se na malou, která mě zvědavě pozorovala. Rozešel jsem se nahoru do ložnice, abych ji připravil na cestu.
"Otec roku," poznamenala Katherine, která stála v otevřených dveřích jejího pokoje a sledovala mě a malou.
"Ty jsi mrcha tisíciletí, no a?" pozdvihl jsem obočí a ušklíbl se.
"Chci, abys mě pustil pryč. Elijah si našel jinou, jako každý. Proč vy můžete být šťastní, ale já ne?" zeptala se a já přimhouřil oči.
"Potřebuju tvou krev, Katerino a proč bych ti měl dávat nějaká privilegia? Pokud vím, chtěla jsi zabít Elenu, protože ji měli rádi Salvatorovi a Elijaha jsi omrzela. Není se čemu divit a pak? Vystartovala jsi po mně, protože jeden Původní tě odmítl. Nejsi v pozici o něco žádat," pokrčil jsem rameny a houpal svou dcerku v náručí.
"Co kdybys mě ovlivnil, abych se vracela v určitý čas zpět, odebral sis krev a já mohla pak zase na čas odejít? Nebo být tady ve městě, ale mít určitou volnost. Chci ven, chci na čerstvý vzduch," zaprosila a já se zamyslel.
"Popřemýšlím o tom," zamručel jsem. Stával se ze mě měkkota.
"O víc nežádám," zašeptala, než odešla zpět do pokoje a zavřela se tam.
No to bylo zvláštní.
~
"Tak tohle je Abby?" usmál se Marcel, když jsem vešel dovnitř s maličkou v náručí. Dojel jsem k domu autem.
"Tvoje malá sestra," odpověděl jsem a nechal ho přijít blíž a pozorovat malý uzlík v mém náručí.
"Jsem pyšný velký bratr," zašeptal rozněžněle. Takhle na malou princeznu reagoval každý. Což bylo jen dobře. Stačilo slovo špatně a mohlo se počítat s tím, že bude mrtvý. Co na to říct? Pyšný rodič a vznětlivý hybrid v jednom je špatná kombinace.
"Jak se ti daří s čarodějnicemi?" zeptal jsem se. Musel jsem vědět, kdo ohrožuje mou rodinu.
"Nic nedělají, chovají se podle dohody. Je tu mír," odpověděl mi a sledoval maličkou. "A co Mikael?"
"Mučíme ho, už přes týden a přesto... nic. Nechce nic říct, prostě se jen směje, vyhrožuje, křičí. Ale neřekl nic o tom, kdo ho osvobodil. Nevím co dělat," zamručel jsem. Bylo mi na nic.
"Možná by ta čarodějnice Sophie mohla něco vědět?" navrhl mi a já si odfrkl.
"Co asi by mohla vědět ona?"
"Nepamatuješ si, jak zachránila Caroline vlastně?" odpálkoval mě a já se zachmuřil a šel s malou k sedačkám.
"No dobře. Ale tohle je něco úplně jiného. Můj otčím je Původní, to jen tak nezabere. Prostě… je to na pytel," posadil jsem se a pozoroval maličkou, jak cumlá dudlík a zvědavě kouká, kam mohla očkama dohlédnout.
"Tipoval bych, že to nazveš mnohem horším slovem," zasmál se Marcel tiše a nalil nám dvě sklenky s whisky.
"To bych nazval určitě, ale už takhle ji kazím tím, že před ní mluvím o mučení," vypil jsem to na jeden hlt a podal ji zpět. Marcel mi však místo uzmutí sklenky nalil další.
"Caroline by ti vyprášila kožich, co?" usmíval se.
"Přesně tak," pousmál jsem se a tentokrát upil jen trošičku.
"Přijdeme na to, co se děje. Nenechám mou malou sestřičku v ohrožení, ne?" posadil se naproti mně a pak jsme prostě vypnuli. Zlé věci nebyly, prostě jsme mluvili o Abby, o tom co budeme dělat, kam zajedeme, až bude vše dobré, dokonce jsem s ním probral i věci ohledně Kateriny. Prostě jsem si užil večer bez Mikaela v blízkosti.
~
S malou jsem dojel domů, když bylo už pozdě. Nechal jsem ji v sedačce a nesl ji domů opatrně, abych ji neprobudil, protože konečně pořádně zabrala až v autě na cestě zpět.
Ale mohl jsem říct, že jsem si s í ten čas užil.
"Jste doma," zjevil se odnikud Elijah a upravoval si knoflíčky na rukávu u saka.
"Chystáš se někam?" opáčil jsem.
"Ne, proč bych měl?" odbyl mě otázkou a pozdvihl obočí.
"Vlastně nic. Zapomněl jsem, že ty obleky nosíš i do postele skoro," uchechtl jsem se a vešel do obýváku, ale Car tam nebyla a tak jsem šel s malou nahoru.
"Do postele mám jen pyžamové kalhoty. Bohatě stačí," odpověděl mi důležitě.
"No jistě. Však se neboj, určitě vymyslí i obleky do postele," řekl jsem neurčitě, nevěděl jsem ani, co říkám. Díval jsem se na prázdný pokoj bez známky mé Caroline.
Zaposlouchal jsem se do zvuků v domě, ale taky nic nebylo slyšet. Jen Katherine měla puštěnou televizi.
"Kde je Caroline?" podíval jsem se na bratra.
"Už jsem doma," vřítila se jako velká voda do hlavních dveří blonďatá hlava zasypaná snad milionem tašek.
"Nejspíš si užila nákupy," usmál se bratr a šel jí pomoct.
"Kde je moje malá holčička?" zeptala se a nechala padnout tašky na zem. Usmál jsem se a přiložil si prst na rty. Abby stále spinkala v sedačce, kterou jsem držel v ruce.
"Spinká," zašeptal jsem.
Caroline se rozzářila a v mžiku oka byla u nás a skláněla se nad sedačkou. Kontrolovala naši malou holčičku a upravovala ji deku. Chytil jsem ji překvapeně za loket a dal si její zápěstí pod světlo.
"Co je to?" šeptl jsem.
"No co? Říkala jsem, že si to jednou nechám udělat," usmála se zářivě a pozorovala mě.
Nevěděl jsem co říct, jen jsem na ni koukal, než jsem se šťastně usmál.
Na jejím zápěstí se tkvělo tetování dvou zamilovaných holubic a pod nimi krasopisem napsané jméno naší holčičky.
A víte, proč to bylo tak úžasné? Protože holubice mají jen jednoho partnera na celý život. Tímhle tetováním mi říkala, že spolu budeme navždy. My a naše malá Abigail.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anastasia Anastasia | 15. září 2016 v 16:31 | Reagovat

Další z moc povedených - a krásně dlouhých! - kapitol. Vzpomínám si, že jsem ti v dobách tvého starého blogu přišla na chuť právě díky TTM a této povídce. Je pěkné si tak nostalgicky zavzpomínat na časy dávno minulé... IOCN čtu strašně ráda hlavně z toho důvodu, že - ačkoliv se zde vyskytují věci jako probodávání dřevěnými kolíky - se jedná o moc miloučké dílo. Při čtení (a vůbec celkových návštěvách vašeho blogu) mám vždycky úsměv na tváři, což je po nekonečných devíti vyučovacích hodinách denně skutečně co říct. :D Naprosto mi vyhovuje se takto odreagovat a nakouknout do Klausovy hlavy - tady je to starostlivý tatínek, zatímco v TTU se na něj těším jako na láskou posedlého blázna. ^^ Snad se nových kapitolek dočkáme brzy! Přeji hodně štěstí a inspirace do dalšího psaní, ať ti to jde pěkně od ruky!
   - Ana ♥

2 Tew* Tew* | Web | 17. září 2016 v 21:19 | Reagovat

[1]: Zase tvůj dlouhý komentář a zase skáču radostí do stropu! Píšeš vždycky tak krásný komentář, že se prostě usmívám jako pitomeček celou dobu. ♥
No snad tě nezklamu dalšími kapitolkami.
Mimochodem, jsem strašně zvědavá! ...
Jelikož píšeš už tak skvělé komentáře, chtěla jsem se zeptat, jestli náhodou nepíšeš nějaké své vlastní dílo? Ať už FF nebo nějaké originální? Protože bych si to určitě moc ráda přečetla! :3
A mimochodem, to máš devět hodin stále? Tak to ti vůbec nezávidím, tedy pokud neučíš. To bych z tebe ráda dostala víc informací! :D
Moc děkuju ještě jednou. :)
♥♥♥♥♥

3 Anastasia Anastasia | 18. září 2016 v 20:44 | Reagovat

Nemáš vůbec zač. :)  Skutečností je, že rovněž píši (Ačkoliv teď musím zahanbeně přiznat, že kvůli zatracenému autorskému bloku už je můj příběh pozastavený po nějakých... solidních pět měsíců? Proboha, takhle černé na bílém se to jeví ještě horší!), takže mám s tím "připitomělým" usmíváním bohaté zkušenosti. Proč tedy neudělat radost i ostatním autorům, že? ^^
   Mám dojem, že na mě, respektive na to mé dílo, už jednou prostřednictvím Wattpadu narazila Ellie, ale jakmile moje aktivita klesla do bažin, vzdala to i většina čtenářů... No, každopádně pracuji na své psychice, která je teď schopná všechno, co nadatluji do klávesnice (ať je to sebelepší) okamžitě vymazat, tak snad se svět brzy dočká pokračování. Určitě bych byla moc ráda, kdyby sis přečetla zatím alespoň to, co jsem za dob svého největšího rozkvětu publikovala, a případně tam hodila nějaké to hodnocení. Jejda... od tebe, jakožto mého „spisovatelského guru“ by kritika byla pořádnou poctou :-D Jen upozorňuji, že začáteční kapitoly (ostatně jako většina) jsou poněkud slabší... Přeci jenom jsem s tímto kouskem začala už před nějakými dvěma roky...?
   Znovu se projevuje má schopnost zvrátit cokoliv, co napíši, v slohovou práci, takže to tady ukončím, ať není zaspamovaná polovina sekce. Na Wattpadu publikuji pod jménem ForsakenCrescent (takto pojmenovaná jsem myslím párkrát komentovala i na tew-stories), ale díky tomu mému neslavnému zmizení se teď raději pohybuji incognito - jako Ana -, protože jsem si jistá, že jakmile mě někdo zmerčí, popadne vidle a pochodně a půjde si mne za mé mlčení podat. :D
   Ještě k těm hodinám; ne, naštěstí nemám devět hodin každodenně. Zjevně jsem to napsala příliš dramaticky, ačkoliv i dvakrát týdně devět hodin, dvakrát sedm a jednou šest (zato možná nejpříšernějších :D) mi bohatě stačí. A znovu ne; zatím neučím - třebaže o tom do budoucna seriozně uvažuji. Nicméně, když někdy pozoruji všechny ty ukřičené všetečky, pochybuji, že na to budu mít dostatečnou trpělivost... A když už v dnešní době nemůžeš dítě ani poslat do kouta...
   Už skutečně končím, protože se to tady pomalu obrací v soukromou konverzaci. Budu tedy ráda, když mne navštívíš na Wattpadu, a klidně přijď vydolovat i nějaké ty informace. Ráda tě... uvidím? Nebo možná spíš přečtu... :)
- Ana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama