I'm the Dark One now ► 6. Kapitola

23. září 2016 v 17:00 | Ellie and Tew* |  I'm the Dark One now
Napsala: Tew*
Téma: TO/TW
Postavy: Lara, Annie, Stiles, Kol, Klaus, Peter, Derek, atd… ◄ ZDE
Páry: Lara/Stiles/Peter, Annie/Kol/Klaus
Anotace: Uplynuly 3 měsíce od noci, která změnila životy mnohá lidem. Jediný kdo z toho vytěžil, co nejvíc byl Klaus a Peter. Klaus konečně získal možnost vytvářet své hybridy a Peter se stal Alfou. Oběma se splnilo, to po čem toužili, což se však nedá říct o ostatních. Stiles s Kolem naopak přišli o všechno v podobě svých milovaných. Kol, který celé dny tráví v alkoholovém opojení a noci probdí se marně snaží přenést přes smrt Annie. Stiles se sice s ostatními vrátil do Beacon Hills, ale nemohl tam zůstat. Sžíral ho neskutečný zármutek a bolest nad ztrátou své lásky a proto se vrátil do New Orleans za Kolem. Ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat a to je trápilo asi nejvíce. Jenže nikdy nic není takové, jak se zdá. Kdo zabrání v ovládnutí města a lidí Původnímu hybridovi a Alfa vlkodlakovi? Kdo ve stínech plánuje pomstu? A co když je to s Annie a Larou úplně jinak, než si všichni kolem myslí?
Poznámka: Annie se dozví, že má Klaus v plánu odejít pryč. Protestuje, ale je to marné. Proto napíše Kolovi dopis na rozloučenou. Poté i s Klausem odjede do nového domu, kde zjistí jeho plán. Peter se rozhodne odjet s Klausem. Stiles se dozví, že Lara žije a snaží se s Kolem plánovat, co dál.




Kapitola šestá

Naděje umírá poslední...


Annie
Probudila jsem se trhnutím, když se mnou někdo silně třásl. Můj sen o Kolovi, který se zdál tak živý, se rozplynul a opar spánku se ztrácel, když jsem uviděla Klause, jak sedí na posteli vedle mě a drží má ramena v pevném stisku. Vypadal rozzuřeně, ale zároveň zmateně a dokonce jsem lehce viděla v jeho očích náznak strachu.
"Vezmi si věci a jedeme jinam," zavrčel a vstal.
Prohrábnul si frustrovaně vlasy a pochodoval po pokoji.
"Já nikam nechci," šeptla jsem.
Moje sestra žila. Moje malá sestřička byla v pořádku a Derek taky. Musela jsem zůstat tady, aby za mnou mohla znovu přijít. Jak jsem mohla vědět, jestli mě najde i jinde? A proč vlastně tak Klaus vyšiluje a chce pryč?
"To nezáleží na tobě a jedeme! Budeš konečně celá jenom moje a dost řečí!" zařval, až jsem sebou trhla.
"Proč? Co se děje? Proč tu nemůžeme zůstat?" vstala jsem a sledovala ho.
On se zastavil, jako kdyby ho můj odpor k jeho rozkazu překvapil.
"Protože jsem to řekl, ne?" přešel až těsně ke mně a díval se mi do očí.
Statečně jsem se dívala nahoru do jeho očí. Nemohl mě ovlivnit, jinak by mě donutil s ním být celý den jako nějaká sexuální hračka.
"Já ale nechci pryč, Klausi!" zavrčela jsem pro změnu já a on se uchechtnul a chytil mě jednou rukou kolem pasu.
"Ale, ale… koťátko se nám vzteká?" usmíval se a druhou ruku položil na mou tvář.
"Kousnu tě, jestli se mě pokusíš políbit," mračila jsem se.
"Hmm… nevadilo by mi si ještě před cestou si užít, mít tě nahou pod sebou nebo nad sebou, krásko. Co na to říkáš?" políbil mě dravě a já ho od sebe odstrčila.
"Jsi nechutný!" křikla jsem a on se zasmál.
"Zabal si věci nebo ti je zabalí moji hybridi. Ať tak či tak odsud odjíždíme do hodiny," uzavřel to a odešel z pokoje.
Vztekle jsem kopla do dveří, ale neodhadla jsem svou nabručenou upíří sílu a dveřím jsem odkopla spodek, takže z toho čouhaly trámy. Jejda.

Peter
Přemýšlel jsem se sklenkou dobré whisky, zatímco Nina držela v obou rukách první sklenku, kterou jsem jí nalil před takovou dobou. Stále zírala na místo, kde se ten hybrid rozpadl v prach.
"Běž domů a zabal si věci. Půjdou s tebou Klausovi hybridi, aby se ti nic nestalo. Pak běžte ke mně a oni zabalí taky. Musím mluvit s Klausem," řekl jsem jí a hodil po ní klíče, které blesku rychle chytila a zírala na to s otevřenou pusou. Ach, motýlek už začíná mít skvělé reflexy.
"Dobře, Petere," zašeptala, odložila sklenku a vstala.
Ještě jsem si ji stáhl k sobě a políbil ji, než jsem ji pustil a ona odešla se třemi hybridy. Dopil jsem sklenku a poslouchal to řádění nahoře. Annie se nelíbilo, že chce Klaus hned pryč. Popravdě já tu byl taky rád, ale teď s pomstychtivou Larou se muselo vše promyslet a k tomu byl určený jiný Klausův dům. Poslouchal jsem a ušklíbl se, když Klaus navrhl rychlovku před odjezdem a ta jeho malá potvůrka se vztekala, jak čertík v krabičce. Nakonec přece jen Klaus odešel, a když jsem ho uviděl scházet dolů po schodech, ozvala se domem strašná rána, až jsem sebou trhl, načež Klaus zrudnul vzteky, stisknul v ruce zábradlí ubohých schodů a snažil se uklidnit. Hádám, že to byly dveře do pokoje jeho vězenkyně a bohužel nevydržely její vzteklou náladu. Zasmál jsem se, když ten původní hybrid přede mnou na schodech počítal tiše do deseti. Že by se snažil naučit kontrolovat svůj temperament? Musel jsem to říct: Haha!
"Nějak ti to nevyšlo, příteli," řekl jsem mu s úsměvem a on zavrčel v odpověď a hodil do sebe sklenku whisky, co si nalil a hned si lil další.
"Ta malá mrška se pořád vzteká," zamručel.
"Zatímco ty jsi přímo ukázkový kliďas," řekl jsem s čistou ironií v hlase.
"Přestaň, Petere. Už tak stačilo, že jsi to řekl až tak nahlas, že to slyšela i ona. Teď si myslí, že Lara žije," zamračil se na mě.
"Vždyť taky žije. Vypařila ti jednoho hybrida a promenádovala se v jeho těle, jako kdyby to byla jen loutka," pokrčil jsem rameny.
"Proto odjíždíme. Chci Annie pro sebe. A chci, aby to ta malá čarodějka nemohla překazit," dopil další sklenku.
"Jenže ona to překazit může," poukázal jsem na fakt, že ta malá mrška je ještě mocnější než byla.
"Proto se Annie musí stát mou se vším všudy. Připravuje se to už v domě, kam pojedeme," dodal a napil se.
"Se vším všudy?" sledoval jsem ho zmateně. Co tím myslel?
"Stane se mou ženou, vlkodlaku. Bude svatba," zasmál se a já nestačil zírat.

Annie
Moje věci byly v autě, zabalila jsem si je sama. Ještě tak chybělo, aby mi balil nějaký úchylný hybrid spodní prádlo. Ale co by se tím změnilo? Vždyť nějaký jiný hybrid mi to kupoval. Klausovy pokyny byly takové, že kdykoliv ze mě něco strhal, muselo to být okamžitě nahrazeno, takže se tu oblečení střídalo jako ponožky. Bylo mi zle jen z té myšlenky, že by se na mě zase vrhnul. Radši jsem zatřepala hlavou a přešla ke stolku u stěny. Posadila jsem se na židli a vytáhla kus papíru. Vzala jsem propisku a promýšlela co napsat. Kousala jsem se do rtu a radši se zaposlouchala do zvuků v domě, aby se náhodou někdo neobjevil a nevzal mi to. Pak jsem začala psát…
Sestřičko, mrzí mě, jestli jsi mě tu nenašla, ale Klaus je rozčílený a zároveň vyděšený. Všechno stěhuje, včetně mě. Pořád mluví o tom, jak budu už jen jeho. Nechci být s ním, věříš mi, že? Laro, miluju Kola, vím, že se ti to možná nebude líbit, protože on taky nebyl dobrák od kosti na začátku, ale teď ano. Změnil se a možná i díky mně. Moc mě bolí, že si myslí, že jsem mrtvá. Zdají se mi o něm sny… nebo abych byla přesnější, měla jsem o něm halucinaci a dnes v noci i sen. Byli jsme v baru a on byl… vypadal zničený mou "smrtí", ale zároveň i šťastný, že mě zase viděl. Pochválil mi o nový účes. Mám opravdu bujnou fantazii, viď? Je mi jasné, že to byl jen sen. Krutý sen v mé mysli. Ale mohla bych tě o něco poprosit? Řekni Kolovi, že jsem naživu a že ho miluju. Moc ho miluju a chtěla bych být s ním, ale… nejde to.
Klaus je příliš silný, navíc se nebude chtít zbavit jeho zásobárny s krví. Proto mu řekni, aby žil dál. Aby si našel dívku, která si ho zaslouží a se kterou bude šťastný. Se mnou ho tohle nečeká. I kdyby mě od Klause dostal, Klaus po nás půjde. A pokud by zemřel, zemřela bych i já. Nemůžu tohle Kolovi udělat.
Takže prosím, udělej to pro mě. Ať si Kol najde někoho, kdo mu nebude komplikovat život. A ty, moje malá sestřičko, jsi dostala novou šanci k životu. Nepromrhej ji mou záchranou. Najdi Stilese. Viděla jsem vás dva spolu. Byli jste tak šťastní, láska z vás přímo sršela. Proto ho najdi a buď šťastná. Buď po dlouhé době zase šťastná.
Vyřiď mou omluvu Derekovi. Nechtěla jsem ho zabít, ale Klaus vyhrožoval, že by ublížil tobě a všem ostatním. Mrzí mě to.

Žijte, radujte se ze života.

Tvoje Annie…

Dokončila jsem dopis, který mi zabral dva papíry, a otírala si slzy. Takhle to bude nejlepší. Byla bych ráda, kdybych byla zase s Kolem, ale to bylo nemožné. Složila jsem ty dva papíry a dala je do obálky, kterou jsem našla v domě. Nadepsala jsem ji jménem mé sestry. Lara…
A uložila ji na postel pod polštář tak, aby z toho stále vyčníval kousek, který ji upozorní na to, že tu je. Snad si ho přečte…
Povzdechla jsem si, podívala se na moje vězení znovu a rozešla se dolů, kde netrpělivě chodil Klaus ode zdi ke zdi. Peter seděl v křesle a popíjel whisky. Nevypadal zrovna šťastně. Byl tak zadumaný už jen od pohledu. Pak jsem uviděla i tu zrzku, která přišla v doprovodu hybridů a zdála se být ještě víc nervózní než já. Cítila jsem krev a pohledem se zaměřila na její stehno, které bylo zakryté džínovinou. Musel ji proměnit. Chudák holka, tohle si nezasloužila. Sešla jsem po schodech dolů a zmateně jsem si prohlížela hromádku popela na podlaze. Nikdo to neuklidil. Nejspíš už to teď bylo jedno, když se všichni stěhovali. Ale co tu shořelo, že to nechalo popel?
"Konečně, trvalo ti to, princezno," zavrčel Klaus a přešel ke mně.
Semknul pevně rty, když se zaměřil na mé krátké vlasy. Ušklíbla jsem se.
"Líbí se mi tak víc," řekla jsem mu jen a šla k té dívce.
"Jsi v nich sexy, to musím uznat," odpověděl s úsměvem a já se zamračila. Idiot.
"Kdo jsi?" šeptla ta dívka, která se třásla jako ratlík. Ach, chudinka malá.
"Jsem Annie," nabídla jsem jí, doufám, jemný ujišťující úsměv.
"Nina," zašeptala zrzka a olízla si rty nervozitou.
"Motýlku, tohle je Klausova zásobárna s krví a jeho velmi milovanááá," uchechtnul se Peter, když k nám přešel i on, dopil sklenku a tu krásnou, křišťálovou skleničku zahodil za sebe někam.
"Máš věci v autě a já taky," špitla mu ta dívka a on si ji stáhnul k sobě a políbil.
"Ty jsi ale moje hodná beta," mrknul a pak se podíval na mě. "No tedy… nevím, zda bude bílá vypadat na tobě tak dobře jako tahle kožená černá bunda," smál se a šel s tou dívkou k autu.
Zmateně jsem nakrčila obočí. O čem to mluvil? O jaké bílé?

Stiles
Myslel jsem, že se mi to jen zdá. Kol seděl naproti mně a vysvětloval mi jeho sen s Annie.
Je naživu? A Lara ji navštívila? Má Lara je naživu? Tolik nových informací a já nevěděl co s nimi. Co teď budeme dělat?
"Takže mi říkáš, že jsou obě naživu a Derek taky," ujišťoval jsem se, jestli opravdu slyším dobře a můj mozek si to jen nevymyslel.
"Jsou obě naživu. Vím to… Annie to moc slušelo, měla ostříhané vlasy a bylo to tak skutečné. Nevím, jestli i ona ví, že je to skutečnost, ale já si tím jsem naprosto jistý. Klaus jí ubližuje a já ji musím dostat zpět," uzavřel to a sledoval mě.
"A myslíš si, že nejvhodnějším způsobem je to, že tam půjdu já se svou kamarádkou baseballovou pálkou? Zbláznil ses? Jsem člověk, který nehody přitahuje jako magnet! Jednou mi podali na obranu pistoli a já ji jen chytil a už jsem s ní žongloval a spadla mi na zem! Naštěstí tedy nebyla nabitá," zamručel jsem při té vzpomínce.
Bože, jsem to ale idiot.
"Dám ti svou krev, abys když tak nezemřel, co ty na to?" usmál se a sledoval mě. Blbec.
"A jak ji odtamtud asi mám dostat? Vzít ji přes rameno a skočit z okna? Jestli sama nemůže ven, jak jsi říkal, tak jak ji odtamtud chceš dostat?" mračil jsem se.
"Tohle," podal mi náramek a já pozdvihl obočí.
"Lichotíš mi, ale na šperky moc nejsem," podíval jsem se na něj.
"To je pro ni, ty blbečku! Ruší to všechna kouzla uvalená na tu osobu. Půjdeme tam teď, dokud je tma. Annie si to nasadí a zmizí s tebou z domu. Venku si to sundá a bude volná. Chápeš?" sledoval mě jako ostříž.
"Rozkaz, šéfe," zamručel jsem a vstal.
Tohle bude chtít tu pálku s hliníku a ne tu ze dřeva.
"Ještě počkej," vstal a přešel ke mně.
Jeho tvář se změnila a on si prokousl zápěstí, které mi nabídl.
"Fuj," zamručel jsem, ale radši se napil.
Přece jen se mi nechce umřít a Kol tam sám nemůže, protože to prý je určitě pod ochranou nějakého člověka, takže skvěle! Stiles zase riskuje. No, není to poprvé a ani naposledy určitě.

Annie
Přijeli jsme k novému domu. Tedy… novému tak moc ne. Byl určitě tak sto let starý minimálně, ale někdo se o něj dobře staral, takže vypadal moc hezky. Nikde žádná špína, vše pěkně bylo i namalované a zahrada byla pečlivě posekaná a keříky ostříhané. Květin tu také bylo požehnaně. Vypadalo to na nádherné místo, ale když tu byl Klaus a k tomu všemu ještě Peter… tohle místo ztrácelo sovu krásu a vrhal se na to děsivý stín.
"Nový domov," usmíval se Klaus a natáhnul se po mně, ale já se rychle přemístila ke květinám.
"Ty jsou nádherné!" řekla jsem a doufala, že ho tak tím přesvědčím, že to nebylo úmyslné vyhnutí.
"Jdeme si najít pokoj," uchechtl se Peter a vedl si Ninu do domu.
"Najděte si ho v levém křídle domu!" zavolal za nimi Klaus a Peter jen zvedl ruku na znamení, že ho slyšel.
Prohlížela jsem si květiny a užívala si čerstvý vzduch a to, že jsem konečně venku. Proč neutíkám? Protože to nemělo cenu. Klaus by mě chytil hned a dopadlo by to akorát špatně.
"Líbí se ti květiny?" jeho ruce se mi obtočily kolem pasu a on se mi přitiskl k zádům. "Můžeš si pěstovat, jaké chceš, hmm?" nabídnul a skousl mi lehce kůži mezi krkem a ramenem. Otřásla jsem se, jak mnou prostoupila husí kůže. Přála bych si, aby tohle nedělal.
"Dobře," zašeptala jsem.
"Hmm… věci máš u sebe v pokoji, ale nebude to dlouho trvat a budeme mít konečně společnou ložnici," zasmál se a přitisknul mě k sobě víc. "A budeme si užívat tak moc, že z ní nevylezeme týden," políbil mě na rty a poslal mě k domu s instrukcemi, kde se nachází můj chvilkový pokoj.
Byl v pravém křídle toho nádherného domu. Všude byly lustry z křišťálu, vázy s květinami, obrazy od různých, ale velmi talentovaných, malířů. Bylo to tu jako v pohádce. Ale opakuji, kdyby tu nebyl Klaus a Peter. Teď je to jen vězení s hezkou fasádou. Povzdechla jsem si a šla po schodišti nahoru, které mě zavedlo do prvního patra, kde jsem našla dlouhou chodbu vedoucí z pravého křídla do toho levého. Nebo taky naopak. Páni, ten dům je opravdu velký. Rozešla jsem se tedy do pravého křídla a prohlížela si u toho i obrazy, ale u jednoho jsem se zarazila. Přešla jsem blíž a zůstala stát jako opařená, když jsem viděla podpis. Tohle krásné dílo maloval Klaus. To jako vážně? Věděla jsem, že rád maluje, ale že je až tak dobrý? To mě dost překvapilo. Proč je takový bídák obdařený takovým talentem?
Zamručela jsem nad tou nespravedlností a rozešla se ke dveřím svého pokoje. Ještě jednou jsem se podívala na ten obraz a pak už jsem otevřela dveře. Pokoj to byl krásný. Okna byla oblouková, pokoj měl stěny do lehkého béžového odstínu a tmavý nábytek, který s tím pěkně kontrastoval. Postel byla veliká a už z dálky pohodlná. Tašky jsem měla položené před ní na chlupatém koberci bílé barvy. No tedy.
Zavřela jsem za sebou dveře. No, je čas vybalovat. Vzala jsem jednu tašku a přešla ke skříni. Otevřela jsem tašku a poté skříň. Vzala jsem si pár triček a zarazila se, když jsem se poprvé podívala na obsah v oné skříni. Na věšáku tam byly sněhobílé šaty. Abych byla přesná… byly to svatební šaty! To snad nemohl myslet vážně….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama