I'm the Dark One now ► 2. Kapitola

4. září 2016 v 13:14 | Ellie and Tew* |  I'm the Dark One now
Napsala: Tew*
Téma: TO/TW
Postavy: Lara, Annie, Stiles, Kol, Klaus, Peter, Derek, atd… ◄ ZDE
Páry: Lara/Stiles/Peter, Annie/Kol/Klaus
Anotace: Uplynuly 3 měsíce od noci, která změnila životy mnohá lidem. Jediný kdo z toho vytěžil, co nejvíc byl Klaus a Peter. Klaus konečně získal možnost vytvářet své hybridy a Peter se stal Alfou. Oběma se splnilo, to po čem toužili, což se však nedá říct o ostatních. Stiles s Kolem naopak přišli o všechno v podobě svých milovaných. Kol, který celé dny tráví v alkoholovém opojení a noci probdí se marně snaží přenést přes smrt Annie. Stiles se sice s ostatními vrátil do Beacon Hills, ale nemohl tam zůstat. Sžíral ho neskutečný zármutek a bolest nad ztrátou své lásky a proto se vrátil do New Orleans za Kolem. Ani jeden z nich s tím nemohl nic udělat a to je trápilo asi nejvíce. Jenže nikdy nic není takové, jak se zdá. Kdo zabrání v ovládnutí města a lidí Původnímu hybridovi a Alfa vlkodlakovi? Kdo ve stínech plánuje pomstu? A co když je to s Annie a Larou úplně jinak, než si všichni kolem myslí?
Poznámka: Annie se po kousnutí necítí zrovna dvakrát dobře. Jed působí rychle a ona začne mí halucinace. Stiles se vrátil domů za otcem. Peter si našel novou hračku. Jaké má s ní plány?




Kapitola druhá

Halucinace


Annie
Padla jsem na postel a držela si zranění způsobené Klausem. Zavřela jsem oči a snažila se neplakat. Nedopřeju mu znovu tu radost, aby mě viděl trpět. Jako skoro každý den poslední tři měsíce. Poprvé mě znásilnil den po mé proměně, kdy do mě násilím nacpal krev, protože jsem odmítala přeměnu. Pak mě napadl už jinak. Chtěl mě. Pro krev na své vzácné hybridy a jako sexuální hračku. Plakala jsem každý den, než slzy vyschly. Aspoň tedy před Klausem. Když jsem byla sama, seděla jsem u okna, držela v dlaních přívěšek, ve kterém jsem měla fotku rodičů a Lary. Zůstala jsem sama. Moje malá sestřička zemřela, stejně jako rodiče. Tak moc to bolí. Všechno. V jeden okamžik jsem ztratila ji i Kola. Kol… Původní upír, který byl ze začátku podobný Klausovi. Bez citů, šel jen po sexu a krvi. Byl na ženský, ale přesto se nějak stalo, že jsme skončili spolu. Rozlouskla jsem jeho skořápku. Moc mi chyběl i on. Jak se asi má? Myslí občas na mě? Nebo se vrátil ke svému způsobu života přede mnou?
V hlavě jsem měla tolik otázek, tak málo odpovědí a tak moc smutku a žalu. Jsem upírka, tedy nesmrtelná, ale uvězněná u blázna, bez schopnosti komunikovat s lidmi, se vším. Moje schopnosti jsou pryč, už jsem jen obyčejná upírka a nemůžu se ani spoléhat na svou moc. Nemůžu někoho odhodit pouhou myšlenkou, pohybem ruky. Ovládat počasí, prostě tolik věcí a kouzel. A já hniju v tomhle pokoji, protože je tenhle Původní hybrid paranoidní idiot. Jediný, kdo o mě ví je Peter a pár Klausových hybridů, které však ovlivnil v tom, aby to nikde neříkali. Nesměli se mnou ani mluvit, pokud po nich nepošle vzkaz určený mně. Byla jsem sama. S povzdechem jsem se opatrně postavila a šla do koupelny, která byla spojená s pokojem. Byla to výhoda, protože jsem neměla chuť narazit na někoho na chodbách tohohle sídla. Přešla jsem k zrcadlu a odhrnula si vlasy z krku. Ošklivě vypadající kousanec se mi tkvěl v ohbí krku a ramene. Povzdechla jsem si znovu, jako tolikrát za tu dobu, co jsem zde zavřená a vzala jsem ručník, který jsem namočila do vody a opatrně si ji čistila. Sykla jsem bolestí, ale pokračovala jsem, dokud jsem nebyla aspoň trochu spokojená s vyčištěním. Protočila jsem nad sebou oči. Mohlo mi to být jedno. Stejně se tak jako tak Klaus vrátí a dá mi svou krev, protože by ztratil tak moc hodnotnou krev pro jeho hybridy.
Dala jsem si vlasy do culíku a přešla zpět do své ložnice. Účinky kousnutí se projeví co nevidět, takže jsem neměla moc času. Přešla jsem k velké skříni, kterou jsem pomocí své síly opatrně položila na zem, aby nebylo nic slyšet a poté ji přesunula tak, že blokovala dveře. Jenže blokovala dveře tak, že s ní bylo nemožné pohnout, když druhou stranou se opírala o postel a postel o zeď. Klaus mohl otevřít jedině tak, že by dveře rozbil na třísky. Ale to ho snad nenapadne dost brzy na to, abych mohla zemřít. Aspoň bych měla klid. Možná bych se potkala i se svou malou sestřičkou a rodiči. Zatížila jsem skříň jednou, kterou jsem přesunula na ni a pak jsem padla vysílením na postel. Potila jsem se, jak kousnutí zabíralo a všechno mě bolelo. Byla jsem v bolestech a hlava mi třeštila. Bylo mi jasné, že budu mít halucinace co nevidět a tak jsem se pořádně položila na postel a zavřela oči. Mohla jsem to trochu zahnat pokusem o spánek.
Stála jsem za barem. Opravdu jsem usnula? Protože tohle bylo až moc dobré na realitu. Byla jsem ve svém starém zaměstnání. Nikdo však nebyl kolem a tak jsem aspoň utírala sklenice do sucha. Bože, jak mi tohle chybělo. Co si asi všichni mysleli? Že jsem mrtvá? Že já i Lara jsme zemřeli? Co jim Klaus vlastně napovídal? Teď už to asi bylo jedno. Užívala jsem si svou halucinaci způsobenou kousnutím. Čistila jsem sklenky a pak naplnila sklenici Bourbonem. Slyšela jsem zvonek nad dveřmi, což znamenalo příchozího a... nevěděla jsem proč, ale Bourbon se zdál jako ideální pro toho, kdo přijde. I když jsem neměla absolutní tušení, kdo to je. Uklidila jsem lahev na místo a se sklenkou se otočila, než jsem ztuhla.
"Annie!"
"Kole!" vydechla jsem a sklenka mi vyklouzla z ruky.
S tříštivým zvukem dopadla na podlahu a já ani nemrkla. Zírala jsem na muže před sebou, který si mě prohlížel stejně vyjeveně. Páni, dokonalá halucinace. Opatrně jsem natáhla ruku. Ani jsem si neuvědomila, jak moc se třesu. Jemně jsem přejela prsty po jeho tváři. Zdálo se to tak živé. Tak doopravdy. Proto je to kousnutí tak nebezpečné. Halucinace jsou až moc skutečné.
"Tohle je sen?" zašeptal Kol a chytil mou ruku do svých dlaní. Ach, jak mi chyběl.
"Nejspíš halucinace," špitla jsem na zpět a cítila mokré potůčky slz na mých tvářích.
"Proč zrovna halucinace? Vždyť jsem usnul. Tak rychle… poslední tři měsíce jsem skoro nespal. Myslel jsem jen na tebe," pohladil po tváři teď on mě. "Jsi tak krásná, Annie. Prosím, buď skutečná. Řekni mi, že jsi to přežila. Že ses nějakým zázrakem uzdravila. Použila kouzlo, cokoliv. Tak moc mi chybíš," říkal ta sladká slova.
Jak moc jsem mu chtěla věřit. Jenže to byl jen sen, má halucinace. Tohle jsem si přála. Vidět ho naposledy předtím, než zemřu. Opatrně jsem přešla kolem pultu a došla až k němu. Cítila jsem další a další slzy na mých tvářích, ale jen jsem chytila jeho tvář do dlaní.
"Jsem tak ráda, že tě vidím. Aspoň mám šanci se s tebou pořádně rozloučit," špitla jsem, než jsem ho políbila.
Do polibku jsem kladla lásku, naléhavost a potřebu. Chtěla jsem, aby i jen halucinace věděla, že jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do tohohle perfektního chlapa, který měl problémy s chováním. Ach, tak moc jsem ho milovala.
"Annie, ne… znovu ne," zašeptal a políbil mě s prudkostí a vášní jeho vlastním.
"Mrzí mě to. To všechno, co se stalo. Jak moc jsem ti ublížila," vzlykla jsem. "Miluju tě, Kole."
"Annie…"
Cítila jsem, jak nade mnou převládá moc bolest. Halucinace zmizela a já zprudka dýchala a zírala na strop. Byla jsem slabší než moucha. Cítila jsem, jak si pro mě smrt přichází. Šlo to rychle, protože jsem se předtím moc vysílala. Ach, kéž by to bylo rychlé. Prosím… Poslední co si pamatuju je to, že jsem uslyšela zvuky kroků a otáčení kliky. Ale pak jsem upadla do bezvědomí. Blaženého bezvědomí vedoucího k mé smrti.
Sestřičko, jdu za tebou…

Stiles
Vylezl jsem ze svého Jeepu. Zaparkoval jsem ho u nového příbytku Kola. Velkoryse nás tu všechny nechal, pokud jsme chtěli zůstat. Já jsem odjel spolu se všemi zpět domů dva dny poté, co se vše odehrálo. Neměl jsem sílu řídit a tak vše odřídil Scott. Když jsme dojeli, jen jsem svého otce objal. Byl doma a já nechtěl nic jiného, než se uklidnit u něj. Měl takovou moc. On a můj polštář. A Lara. Ale ta zemřela. A já vše řekl svému otci. Vše, co se stalo od příjezdu Annie do Beacon Hills až po rituál, kdy Derek zemřel a Peter se stal Alfou. Zemřela tam i Lara, která mi řekla, miluji tě. Její sestru Annie zabil Klaus.
A my jsme nic nezmohli. Držel jsem se otce, když tiše poslouchal. Nic neřekl, dokud jsem vše vyprávěl já. Nepřerušil mě, jen tiše vstřebával informace, které jsem mu sdělil.
"Je mi to moc líto, Stilesi. Kdybych je mohl přivést zpátky, udělal bych to. Ale to nemohu stejně jako nikdo jiný," říkal mi.
"Já vím," zašeptal jsem a stále se ho držel.
"Měl by sis odpočinout. Polštář máš na posteli," zašeptal mi a pak mi pomohl nahoru. Uložil mě do postele, jako když mi bylo pět let. Přikryl mě, prohrábl mi vlasy a seděl u mě, než jsem usnul. Život v Beacon Hills plynul dál, zatímco můj život stál na místě. A proto jsem se vrátil. Musel jsem vědět, jestli se něco nezměnilo. Musel jsem vidět Kola, který by mi mohl dát aspoň malou naději. S odvahou sobě vlastní jsem se vydal do domu nebezpečného upíra.

Peter
Od Klause jsem zamířil do města. Ruce jsem měl v kapsách a občas jsem si hvízdal. Měl jsem jakžtakž dobrou náladu. Kazila ji jen ta malá mrtvá mrška. Měl jsem na ni chuť. Byla tak jiná a drzá. Byla prostě od začátku mrcha a to se mi líbilo. Ale teď z ní byla mrtvá mrcha. Sakra, to mě štvalo. Šel jsem ulicemi New Orleans do centra, kde jsem si koupil luxusní střešní byt. Potrpím si na luxus a taky si ho zasloužím. Po všem, co se stalo mě a mé rodině. Tedy… už tehdy jsem byl parchant, ale zapálit celý dům? To jsem fakt neudělal. Mrknul jsem na procházející ženu, která se začervenala a pořád po mě pokukovala, i když jsem každý šel jiným směrem. Pak jsem se zastavil a došel k ní.
"Co tak krásná žena dělá sama uprostřed noci?" uculil jsem se na ni a ona sklopila pohled a zamrkala na mě těmi dlouhými řasami.
Řekl bych, že si dneska určitě užiju. Potřeboval jsem to jako sůl.
"Jmenuji se Peter. Peter Hale," nabídl jsem jí svůj laškovný úsměv.
"Nina," špitla a podívala se na mě.
Byla to zrzka se zelenýma očima. Až moc nápadná Lydii. Té malé banshee, co mě přivedla k životu. Ale co dodat? Jsem na ženský.
"Co takhle zajít ke mně, Nino?" zavrněl jsem jí do ouška.
Možná že bych si mohl založit smečku tady. Třeba tímto výstavním exemplářem ženské. Dlouhé nohy, štíhlá a přesto nadupaný dekolt. Stoprocentně přírodní.
"Tohle já nedělám," červenala se, ale věděl jsem, že ji to ke mně táhne.
Jen se pojď chytit do mé sítě, motýlku.
"Ale pro dnešek můžeme udělat výjimku, co říkáš?" mrknul jsem a ona opatrně přikývla. Usmál jsem se. Pořád jsem na to měl. Chytil jsem ji za ruku a vedl ji ke svému bytu. Šli jsme jako nějaký páreček, který by se samou láskou ulíbal. Ale na to já jsem nebyl. Myslím.

Když jsme dorazili do bytu, na nic jsem nečekal. Přitisknul jsem ji ke stěně, zatímco jsem z ní sundával všechno oblečení. Chvíli byla mimo, jako kdyby si ani neuvědomovala, že se to děje, ale pak se zapojila. A to tedy byla jízda. Sakra určitě si tuhle dračici nechám.

Ležel jsem v posteli, zatímco Nina vedle mě tiše oddechovala. Usnula vyčerpáním po našich třech kolech. Mohl jsem stále, přece jen vlkodlak má obrovskou výdrž, ale člověk ne. Pořád jsem si v hlavě přehrával všechna pro a proti, ale stále mi vycházelo všechno pro. Kousnutí ji může zabít nebo přeměnit. Řekl bych, že by mi asi byla milejší ta druhá možnost. Stala by se z ní má první oficiální beta. S mou první betou, Scottem McCallem, to nevyšlo a stejně jsem byl pak zabit vlastním synovcem, ale teď… jsem mocný, mám mocné přátele. Tak trochu. Rozhodně jsem teď byl úplně někde jinde. A tak… jsem si mohl vybrat svou betu. A já si vybral. Nechal jsem projevit své vlkodlačí oči a tesáky. Zajel jsem pod peřinu a našel její stehno jemné jako hedvábí. Pohladil jsem ji po něm a pak se zakousl. Cítil jsem, jak se probudila a zakřičela bolestí, ale nereagoval jsem na to. Jen jsem se posadil a sledoval ji svýma rudýma očima.
"Vítej do nového života, motýlku. Do života vlkodlaků," zavrčel jsem, zatímco ona vše vstřebávala a přikrývky se barvily rudou barvou krve.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama