Tajemství Dračích Křídel ► 8. Kapitola

27. května 2016 v 13:37 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Tabitha si chce knihu odnést domů, ale Paul jí to nedovolí. Když od něj odejde, zamíří k Chrisovi a společně vymyslí plán. Podaří se jím ho uskutečnit nebo vše překazí Paul?



Kapitola osmá

Tabitha
Nemůžu uvěřit vlastním očím. Držím jí v rukou. Cítím tu sílu, cítím, jak ke mně promlouvá. Ale jak to, že jí má on? Náhoda? To se mi nezdá.
"Odkud jí máte," odvážím se po chvíli zeptat znova.
Musím to vědět, tohle přece není žádná blbá náhoda.
"To je moje tajemství," pousměje se šibalsky.
Opatrně jí otevřu, písmo je vážně zastaralé a na některých místech se docela špatně čte, ale i tak je to něco. Ještě chvíli si prohlížím jednotlivé stránky a pak knihu zavřu.
"Ráda bych si jí půjčila domů a pustila se do toho, co nejrychleji," řeknu a tajně doufám, že bude souhlasit.
"To bohužel nepůjde, ta kniha zůstane tady, klidně začněte hned, ale domů vám jí rozhodně nedám," pousměje se a založí si ruce na prsou.
"Sakra," zakleju v duchu.
"A proč ne, vždyť je to obyčejná stará kniha o dračích legendách a pohádkách. Není to nic jiného než kniha plná pohádek pro děti," snažím se ho přesvědčit, že je to vážně jen obyčejná kniha.
"Tak stará kniha plná pohádek? Vážně? To si jako myslíte, že mě nachytáte na takovou blbost? Hele kočičko, ta kniha zůstane tady, a pokud se vám nelíbí, víte, kde jsou dveře," řekne naštvaným tónem, vezme si knihu k sobě a znova se posadí naproti mně.
"Sakra podruhé," znova zakleju.
Budu muset vymyslet jiný plán, jak jí dostat. Opět nasadím úsměv.
"Tak dobře, bude teda po vašem."
"To mě moc těší," usměje se.
"Ale když dovolíte, začala bych s tím zítra, mám ještě nějaké povinnosti," použiju svůj neodolatelný úsměv.
"Tak to mě těší ještě víc, když vás zase uvidím," vstane, vezme knihu a znova jí schová na nějaké místo v knihovně.
Sama se taky postavím a zamířím ke dveřím.
"Tak tedy zítra ve stejnou dobu?" zeptá se mě, když ke mně přijde.
Jen přikývnu a zmizím.

Chris
Zrovna se hrabu ve svém milovaném autíčku, když slyším tiché kroky blížící se do garáže. V ruce mám připravený šroubovák, kdyby to byl náhodou nepřítel.
"Ahoj," pozdraví tiše Tabitha, když se objeví vedle mě.
"Ahoj, co tu děláš?"
"On má tu knihu Chrisi, má ji. Viděla jsem jí, držela jsem jí v ruce," mluví tak rychle, že sotva postřehnu, o čem je řeč.
"Počkej, počkej, zpomal. Uklidni se a řekni mi, kdo co má a co jsi držela v rukou," opřu se o kapotu auta a čekám, až se trochu uklidní.
"Rogers starší má knihu, kterou hledáme," řekne nakonec.
Jen tak tam stojím a zírám na ni.
"To jako vážně? Ten blb jí má? Jak to?" zasypu jí otázkami.
"Jeho bratr mě prosil, abych mu pomohla něco přeložit, nevěděla jsem, o co jde, a když jsem za ním dneska přišla domů, podal mi starou knihu, když jsem však přečetla její název… bylo to něco neskutečného, jakoby se probudila," zasní se na chvíli.
"Proč jsi jí nezvala?" přeruším jí po chvíli.
"Nemohla jsem, nedovolil mi to, dost si jí hlídá, chtěla jsem to uhrát na to, že je to jen zbytečnost plná pohádek a že si jí vezmu domů, ale toho jen naštvalo. Řekl mi, že z jeho bytu se ta kniha nedostane."
"A co teď chceš dělat? Nevíme co kniha udělá a rozhodně to nemíním zjišťovat v jeho přítomnosti," namítnu.
"Mě něco napadlo," šeptne.
"A co?"
"Ukradu jí, dneska v noci."
"Cože? To myslíš, jakože vážně?" nevěřícně na ní kouknu.
"Jo, co jiného nám zbývá Chrisi, nemůžeme mu ji nechat, co když se k ní nějak dostane Adele s tím novým profesorem a použije jí proti mně. Vím, že je to špatné, ale nemáme jinou možnost," prohlásí rozhodně.
Chvílí přemýšlím a hledám jiný způsob jak to udělat, ale nic mě nenapadá. Tab má bohužel pravdu. Hold z nás budou zloději. Co už.
"Fajn a jak to chceš udělat?" zeptám se se zájmem.
"Počkám si, až usne a pak se do jeho bytu potichu přikradu, má to někde ve své knihovně v obývacím pokoji, takže to nebude problém a pak se zase stejně tiše dostanu ven," vysvětlí mi svůj plán.
"Počkej, počkej, chceš to udělat ty sama?"
"Jo, neboj se, zvládnu to a ty mě budeš krýt dole a čekat v autě," řekne a pousměje se.
"Tabi, neměl bych to spíš udělat já, co když tě chytí?"
"Zvládnu to, neboj, nechytí mě, dám si dobrý pozor," zase se usměje a posadí se na stolek s nářadím.
"No když myslíš, sice se mi to nelíbí, že tam chceš jít ty, ale nebudu se s tebou dál hádat, ok počkám tě v autě, a kdyby se cokoliv dělo, přijdu za tebou jasné?"
"Rozkaz šéfe," lehce do mě šťouchne.
"Hej, na to si nezvykej," vrátím jí to a rozesměju se.
"Oukej, tak já rychle zajdu domů převlíknout se a ty mě o půlnoci vyzvedneš, dobře?" seskočí dolů a míří k ven z garáže.
Povzdechnu si a seskočím taky.
"Zřejmě tě nijak nepřesvědčím a jiný plán nevymyslíme, takže fajn, vyzvednu tě přesně," usměju se na ni.
"Tak zatím," mávne mi na pozdrav a zmizí.
Já se dám zase do práce.

Tabitha
Ležím na posteli a čtu nějakou knížku, děj stejně nevnímám, skoro každou chvíli kouknu na hodinky. Už se to blíží. Najednou nevím, jestli je to správně, ale pokud si tím vydobudu právo na život, tak to určitě správné je. Když už je skoro půlnoc, rychle se převléknu. Na sebe hodím úzké černé kalhoty, černí tílko a černou mikinu s kapucí. Na nohy natáhnu tmavé tenisky a vyběhnu z domu. Před domem mě už netrpělivě čeká můj nejlepší kamarád, tak jak jsme se domluvili.
"Připraven?" zeptám se ho, hned když za sebou zavřu dveře auta.
"Řekněme, že ano, vážně si to nechceš ještě rozmyslet? Nemám to udělat já?"
"Ne, zvládnu to kámo, vážně," usměju se na něj sladce.
Chris nastartuje auto a rozjedeme se k bytu, kde žije Paul Rogers. Po chvíli zastavíme těsně u panelového domu.
"Hodně štěstí Tabi," usměje se na mě.
Tiše obejdu dům a nejdřív se přesvědčím, jestli už Rogers spí. Nikde žádné světlo, všude tma. Trochu mě to uklidní. Vlezu dovnitř domu a schodištěm se dostanu až do 4. patra. Nářadím, které jsem si vypůjčila, opatrně otevřu dveře do jeho bytu, vejdu dovnitř a zavřu. Tiše jako myška se dostanu do obývacího pokoje ke knihovně. Rozsvítím si malou baterku a namířím si tenký proužek světla na knihy. Opatrně prohledávám každý kousek a každou škvíru. Nikde jí však nemůžu najít. Zkouším to teda dál. Jednu ruku natáhnu až za knihy a hledám tam. Až po chvíli narazím na něco, co by mohla být tajná zásuvka. Z poličky vytáhnu všechny svazky, které mi překáží. Když už mám volnou cestu, posvítím si na ono místo baterkou. Ano, měla jsem pravdu. Je tam něco jako malá dvířka, ale nikde to nemá žádnou kliku ani nic, čím by se to dalo otevřít.
"Sakra, to snad není možné," řeknu si sama pro sebe.
Prsty jemně projíždím po hladkém povrchu a hledám něco, co by otevřelo dvířka. Když tu nějak, ani nevím jak, zmáčknu něco, čím dvířka povolí a malinko se pootevřou. Ještě trochu zatlačím a dvířka se otevrou celé. Jenže v tu chvíli mi z rukou vypadne baterka. Ozve se dutá rána, když dopadne na zem. Úplně ztuhnu, dokonce se mi snad i zastaví dech. Tiše stojím a čekám, jestli se náhodou Rogers starší neprobudí, ale nic se neděje, nic neslyším a tak pokračuji dál. Víc natáhnu ruku, a když v ní pocítím tvrdý obal knihy, uvnitř zajásám. Mám ji. Pevně ji uchopím a přitáhnu k sobě. Už zase jí držím ve svých rukou.

Paul
Probudí mě podivný dutý zvuk vedle v obývacím pokoji. Posadím se v posteli a přemýšlím, jestli to nebyl jen sen. Když, ale uslyším tiché kroky, vstanu a popojdu ke dveřím. Tiše je otevřu. V pokoji spatřím tmavou siluetu, jak si to míří od knihovny rovnou ke dveřím. Vrazím do pokoje, chytnu onu osobu a přitlačím jí ke zdi. Je menšího vzrůstu, takže je to zřejmě žena. Držím jí jednou rukou a druhou rozsvítím světlo.
"Ale ale, kdopak mě to navštívil," řeknu, když zjistím, o koho jde.
"Pusťte me," zavrčí rudovláska a snaží se mi vymanit ze sevření.
"Ani mě nehne. Mohl jsem tušit, že si pro tu knížku přijdeš. Prý kniha pohádek, to určitě," zazubím se a víc se k ní přitisknu.
Stále se mi brání, chce se dostat z mého sevření, ale je to holka, nemá tolik síly.
"Pusťte mě, slyšíte," škube se mi v náručí.
"Ne nepustím, proč bych to dělal," lehce jí přejedu prstem po tváři.
Ucukne. Pevně jí vezmu za paži a dotáhnu do ložnice, kde jí hodím na postel. Posadím se na ní obkročmo a chytím jí ruce nad hlavou.
"Co takhle si zahrát hru?" usměju se svým typickým samolibým úsměvem a lehce jí přejedu jazykem přes její rty, až ji nakonec políbím.
Líbí se mi, když je tak bezbranná, tohle si užiju naplno. Konečně je celičká jen moje a nikdo mi v tom nezabrání. Vezmu si jí teď a tady, moji krásnou a divokou rudovlásku.

Tabitha
"Nechci hrát žádnou hru. Okamžitě mě pusť," bráním se jeho polibkům.
"Ale, tak už si tykáme jo, no tím pádem je to ještě více osobní kočičko," culí se na mě, jako nějaký idiot.
Stále mě drží za ruce, nemůžu ho ze sebe dostat. Líbá mě na krku. Jednou rukou mi drží obě zápěstí a druhou mi vjede pod tílko.
"Prosím, nechte mě," zkusím to znovu.
"Proč bych měl? Musím tě nějak potrestat, za to, že ses mi vloupala do bytu," zašeptá mi do ucha a lehce mi skousne ušní lalůček.
"Ale já…," najednou mi dojdou veškerá slova.
"Copak maličká, snad se nebojíš. Já ti přece nechci ublížit," zasměje se a a lehce mě políbí na krku, jakoby věděl, kde je mi to nejvíc příjemné.
Chtě nechtě se zachvěju, když se jeho rty znova dotknou mého krku.
"Ale, někomu se to líbí," zazubí se a pokračuje směle dál.
Chci se bránit, ale ono to nějak nejde. Nejde nebo snad nechci? Rychle zavrhnu tuhle myšlenku a znova se mu zkusím vymanit ze sevření. Jenže tím, že na mě leží a ještě k tomu mě drží za ruce, to jde vážně těžko. A pokud bude pokračovat dál, bojím se, že nakonec podlehnu.
"Jsi tak slabá maličká, proč se pořád bráníš, stejně ti to nepomůže," šeptne tiše, pak se mi zadívá do očí a vášnivě mě začne líbat na rty.
"Au!" vykřikne, když ho kousnu do rtu.
"Tohle se nedělá. Takže pokud mě nechceš naštvat, měla bys přestat," zavrčí naštvaně, ale pak se zase usměje a rukou mi zajede znova pod tílko.
Jemně mí přejíždí po břiše, bocích a nakonec se dostane až k mým prsům. Zavřu oči. Začínám ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jeho doteky jsou tak elektrizující a přivádí mě k šílenství. Snažím se myslet na něco jiného, ale nejde to. Dokonce se přistihnu, když mi z úst vyjde tichý sten. V tom v sobě nasbírám poslední zbytek sil a nohou ho shodím z postele. Nečekal to a spadl na zem.
"Tak takhle by to nešlo. Chtěl jsem si hrát po dobrém, no zřejmě to bude muset jít po zlém," vstane a znova mě hodí na postel, když se snažím utéct.
Strhne ze mě tílko, nalehne na mě a mé ruce uvězní ve své mužné dlani. Druhou rukou sjede až k mým kalhotám a pomalu mi je začne rozepínat. Jenže to už to ve mně vře a já zase pocítím ten zvláštní pocit. Vím přesně, co bude následovat. Proměna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama