Tajemství Dračích Křídel ► 7. Kapitola

27. května 2016 v 13:36 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Paul je nadšený z osoby, která mu má pomoct. Ovšem Tab ne. Po společné domluvě nakonec souhlasí a odebere se k profesorovi domů. To, co u něj najde, jí velice překvapí.



Kapitola sedmá


Isaac
Sedím za stolem a v ruce držím složky studentky, kterou tak hledám.
"Tabitha Torresová. Tabitha Torresová. Tu přece znám, už jsem jí přece potkal a mluvil s ní," vzpomenu si po chvíli.
Hned se mi na tváři vykouzlí vítězný úsměv. Není jako ostatní. Ona je úplně jiná. Je výjimečná a mnohem silnější než ostatní. Budu jí muset nejdříve lépe poznat a hlavně si jí více hlídat. Aspoň do doby, než najdeme knihu a pak… pak jí zničím, pomalu, ale jistě, tak jak jsem si plánoval.
Hodím složky na stůl, vstanu a popojdu k oknu. Venku to vypadá na další krásný a slunečný den. Musím něco vymyslet a dostat se k ní blíže. A asi už vím co.

Paul
Konečně chvíle volna, sedím si v kabinetě a po dlouhé době si vychutnávám kávu. Brouzdám při tom po internetu a snažím se najít něco víc o Draconi Liber. Ale nikde nic není. Už jsem vážně zoufalý. I když zadám její název, nic mi to nenajde, jakoby ani neexistovala nebo se spíš někdo hodně snažil, aby existovala. Možná je tak důležitá. Ještě chvíli jen tak koukám na obrazovku, nakonec to vypnu, stejně tak už nic nového nenajdu. Dopiju kafe a vyjdu z kabinetu. Chtě nechtě si to zamířím za svým bratrem. Kdoví, třeba už se mu podařilo najít někoho, kdo by mi pomohl. Bez zaklepání vejdu k němu do kabinetu a rozvalím se na pohovce, kterou má v rohu místnosti.
"Tebe doma neučili klepat?" zavrčí můj milovaný bratr, aniž by zvedl hlavu od papírů, které leží před ním na stole.
"Učili, ale na blbosti není čas," pousměju se a chvíli ho pozoruju.
Schválně tiše sedím a znervózňuju ho tím, že na něj zírám svým samolibým úsměvem. Po chvíli to nevydrží a upřeně se na mě podívá.
"Budeš tu na mě dlouho zírat?"
"A víš, že nevím. Docela mě to baví, zvlášť když se pak rozčiluješ," usměju se na něj jakoby nic.
Jen tiše zavrčí a dál si mě raději nevšímá.
"Fajn, už toho nechám, vlastně jsem se přišel zeptat, jestli jsi zjistil něco o tom, o co jsem tě prosil," vstanu a popojdu k oknu, ruce založené za zády.
Rick se přestal věnovat své práci, opře se o své pohodlné křeslo a konečně si mě plně všímá. Ale že by ho to až tak moc zajímalo?
"Myslíš, jestli jsem našel někoho, kdo by ti přeložil tu tvou záhadnou knihu?"
Jen přikývnu.
"Ne, bohužel ne. Ale ptal jsem se jednoho kolegy, co učí jazyky, on sám se sice staré latině nevěnuje, ale řekl mi, že na naší škole je jen pár studentu, co se zajímali nebo zajímají o tento jazyk, pokud chceš, seženu ti jména," vstane a popojde ke mně, postaví se vedle a kouká z okna ven na studenty relaxující ve školním parku.
"Tak to by bylo vážně skvělé, jen doufám, že jsi mu neřekl, o co jde."
"Ne, takový debil vážně nejsem," zavrčí a znova se vrátí na své původní místo.
"Zítra si pro ty jména přijď a teď už vypadni, mám práci," znova se ponoří do papíru na stole a už si mě dál nevšímá.
Prozatím mám, co potřebuju a tak se odeberu k odchodu. Vyjdu na chodbu, dám si ruce do kapes a s úsměvem si to vykračuju opět k sobě. Spokojený s tím, jak se situace vyvíjí v můj prospěch.

Tabitha
Stojím přede dveřmi a už 5 minut se přemáhám, jestli mám zaklepat nebo ne. Přece jen, to co se mezi námi stalo. Šlo sice jen o pouhý polibek, ale i to bylo moc. Nakonec se přece jen rozhoupu a jemně zaklepu na dveře.
"Dále," ozve se zevnitř a já opatrně otevřu dveře a vejdu dovnitř.
Sedí za stolem, když mě uvidí vcházet, zvedne hlavu a věnuje mi jeden ze svých neodolatelných a sladkých úsměvů.
"Jsem rád, že vás zase vidím, slečno Torresová," pokyne mi, abych se posadila. "Co vás sem přivádí."
Tiše se posadím a promnu si nervózně prsty.
"Poslal mě sem profesor Green, prý jste se vyptával na někoho, kdo umí starou latinu, tak jsem se nabídla a jsem zde."
Rogers zpozorní a upřeně se na mě zadívá, jako bych řekla něco důležitého.
"Neřekl mi, o co konkrétně jde, jen že se mám za vámi stavit," pokračuji dál.
"Myslel jsem, že mi pošle jména, prý vás je víc," nespouští ze mě svůj zrak.
"To ano, ale někteří už se tomu přestali věnovat a ti co zbyli, nejsou tak dobří, teda aspoň tak to řekl profesor Green," usměju se nevinně.
"Takže mi kolega poslal svou nejlepší studentku, to je hezké," stále se na mě tak sladce usmívá, jestli s tím nepřestane, neudržím se.
"Mno tak bych to zase neřekla. Tak s čím potřebujete pomoct?"
"Abych pravdu řekl, tak já s ničím. To můj bratr mě prosil o pomoc. Má jednu starší knihu, bohužel si jí nemůže přečíst a tak mě pověřil, abych mu našel někoho, kdo mu to rozluští."
Zarazím se. Jeho bratr? To snad ne. Po tom co se stalo minule v jeho kabinetě, si nejsem dvakrát jistá, zda se do toho pohrnu.
"Aha," dostanu ze sebe nakonec.
"Jen teď nevím, jestli je to dobrý nápad," řekne po chvíli.
"Proč myslíte?"
"Mno, svého bratra znám až moc dobře a po tom co jsem tehdy viděl," na chvíli se odmlčí.
"Promiňte, ale já se o tom bavit nechci, přišla jsem, protože mě můj profesor latiny poprosil, abych vám s něčím pomohla," zavrčím mírně naštvaně, proč to sakra musel zmínit.
"Omlouvám se, není to moje věc. Fajn, takže jak už jsem řekl, prosil jsem sice o pomoc já, ale pro mého bratra, který potřebuje něco přeložit. Měla byste jít přímo za ním nebo mám ho sem rovnou zavolat a domluvíte se hned?" zeptá se mě.
"Ne to není třeba, já se za ním zastavím sama," řeknu a zvednu se k odchodu.
"Ehm…," vstane a popojde ke mně blíž. "Já jen, dejte si na něj prosím pozor, on sice vypadá mile, ale když si něco zamane, tak to vždy dostane. Nerad bych, aby vám nějak ublížil," dodá nakonec a znova mě sleduje svým uhrančivým pohledem.
"Umím se o sebe postarat, nemusíte se bát," mile se na něj usměju a vyběhnu na chodbu.
Moje kroky ihned zamíří na druhou stranu školy, kde ve svém kabinetě přebývá Rogers starší. Přijdu až ke dveřím, nadechnu se, zaklepu a aniž bych čekala na vyzvání, vejdu dovnitř.
"Promiňte mi, že vás ruším, ale posílá mě váš bratr. Jde o věc, o kterou jste ho prosil. Tak jsem tady, abych vám pomohla," řeknu sebejistě a snažím se zakrýt nervozitu z jeho přítomnosti.
"Oo moje oblíbená studentka, rád vás opět vidím a ještě radši slyším, že zrovna vy jste ta, která mi pomůže," na tváři se mu objeví, ten jeho samolibý úsměv.
"Prý jde o knihu?"
"Ano mám jednu naprosto úžasnou knihu, ale je psaná v latině a tu zrovna jak na potvoru neovládám, proto jsem hledal někoho, kdo by mi pomohl aspoň něco z ní přeložit," postaví se, popojde před svůj stůl a posadí se na něj, aby mě tak měl blíž.
"Tak kde ji máte, ať můžu začít," snažím se na sobě nedat znát, jak moc mě jeho blízkost znervózňuje.
"Tady není, mám jí doma. Je to vzácnost a nerad bych, aby se nějak poničila," řekne důrazně.
"Aha, takže jí přinesete zítra?"
"Ne, nepřinesu jí. Vy se musíte zastavit u mě doma," tvář se mu rozzáří.
"Cože? Jako k vám domů, to nemyslíte vážně?" zamračím se a založím si ruce na prsou.
"Proč pak, snad se mě nebojíte nebo ano?" na tváři se mu objeví zase ten jeho vítězný úsměv.
"Ne to rozhodně ne, ale…," najednou mi dojdou veškerá slova a jen si povzdechnu.
"Ale?" stále se na mě culí.
"Už nic. Tak když je to tak cenné, fajn přijdu k vám, ale jen pod jednou podmínkou."
"No to jsem zvědavý, co z vás vyleze."
"Už si nedovolíte, to co předtím," kouknu na něj.
Chvíli si mě prohlíží.
"Když si to přejete, co bych pro vás neudělal," mrkne.
Na jednu stranu se mi uleví, ale na druhou? Vážně to dodrží? Uvidíme. Když ne, tak ho prostě sežeru. Už jen při té představě se musím pousmát.
"Takže kdy se k vám mám stavit?" zeptám se po chvíli a čekám na odpověď.
"Co dneska po škole. Nevím jak vy, ale já končím ve 4," znova se posadí za stůl.
"Ještě něco po škole mám, ale mohla bych tak od 5? Bude to stačit?"
"Fajn, jsme domluveni. Tedy v 5 hodin odpoledne a buďte přesná," pousměje se na mě.
"O to se nemusíte bát, pane profesore," nasadím úsměv a zamířím ke dveřím.
Nemusím se ani otáčet, abych věděla, že mě pozoruje tím svým chlípným pohledem jako nějaký nadržený pes.
"Nashledanou," řeknu naposled a zmizím na chodbě.
Na odpoledne se musím perfektně připravit a hlavně být pořád ve střehu u něj totiž člověk nikdy neví a po tom, co se stalo minule, už nechci nic riskovat.

Paul
Sedím u sebe doma a čtu si dnešní noviny, jako obvykle v nich nic není, tak si to listuju dál na sportovní část, když najednou zazvoní zvonek. S úsměvem na tváři si to zamířím ke dveřím a otevřu je. Stojí tam. Krásná a přitažlivá jako vždy. Jen si jí přitáhnout do náruče a už nepustit.
"Tak jsem tady," řekne tichým hlasem a já se postavím kousek dál, aby mohla dovnitř.
Vejde nejistým krokem a zastaví se až v mém obývacím pokoji.
"Dáte si něco, vodu, kávu nebo něco ostřejšího?" mrknu.
"Ne díky, raději bych přešla hned k věci," založí si ruce na prsou a upřeně se na mě podívá.
"Fajn, tak se posaďte, hned jsem tu," řeknu a zamířím do kuchyně.
Řeknu si, že jí donesu aspoň sklenku vody, aby mě ještě nepomluvila, že jsem lakomec. Vezmu pití a jdu zpátky, položím sklenku na stůl a posadím se naproti ní.
"Tady máte aspoň vodu, abyste neřekla, že u mě člověk sedí na suchu," pousměju se.
Bože, nemůžu z ní spustit oči, nejraději bych po ní skočil, ale to by mi zase utekla. A to už nemůžu dovolit. Pomalu se mi v hlavě rýsuje plán, jak jí dostat.
"Tak kde máte tu knihu? Nebo to byla jen záminka, jak se ke mně dostat?"
Stále tak drzá, musím se tomu pousmát.
"Ne není to záminka," vstanu a dojdu ke knihovně, tak aby neviděla, opatrně vytáhnu tu vzácnost opět na světlo. Pevně jí držím ve svých rukou a vrátím se na své místo.
"Tak tady je, ale chci vás upozornit, abyste byla maximálně opatrná a nepoškodila jí."
"Nemusíte se bát," mírně se pousměje a jemně ke mně natáhne ruku.
Podám jí knihu. Opatrně ji vezme a zamyšleně si jí prohlíží.
"Můžu se zeptat, kde jste jí našel?" koukne na mě, tak nějak vystrašeným pohledem.
"To není důležité. Jste v pořádku?" zeptám se, když vidím, jak zbledla.
Jen přikývne, stále však nespouští zrak z knižního svazku. Opatrně a lehce přejíždí prsty po jejím hřbetě, až se zastaví u jejího názvu.
"Draconi Liber," šeptne tichým hláskem. "Pane bože, ona existuje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama