Tajemství Dračích Křídel ► 6. Kapitola

27. května 2016 v 13:34 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Adele konfrontuje Tabithu. Naštěstí je poblíž Chris. Adele zuří a míří za Isaacem. Paul řekne bratrovi, co našel v knihovně a prosí ho o malou pomoc.



Kapitola šestá


Tabitha
Domů se vracím s úsměvem na tváři. Stále dokola si přehrávám tu chvíli, kdy jsme se líbali. Skoro nevnímám, kam jdu a to se mi zase stalo osudným. Zase do někoho nechtíc vrazím. Já jsem v tomhle snad prokletá nebo co. Za poslední týden je to už snad po sté.
"Sakra dávej bacha, kam šlapeš," ječí na mě mladá blondýna.
"Promiň, moje chyba. Jsi v pořádku?" rychle se jí omlouvám.
Dívka si mě chvíli prohlíží a pak se usměje.
"Jo jsem v pohodě, vlastně se nic nestalo."
"Když se občas zamyslím, tak pak nedávám pozor na cestu," řeknu s úsměvem.
"Říkám, že je to v pohodě. Mimochodem já jsem Adele," podává mi ruku.
"Tabitha," řeknu tichým hlasem a obě si potřesme rukou.
Vypadá velmi příjemně a je i moc hezká, ale můj vnitřní hlas mi stále opakuje "Pozor! Pozor!" Nevím proč. A pak se to stane. Mým tělem znova projede obrovská vlna bolesti. Nesnesitelné bolesti a mě hned dojde, k čemu se schyluje.
"Já… musím jít," koktám a hledám, kde bych se mohla schovat.
"Děje se něco?" zeptá se a zbystří.
"Ne nic, jen jsem si vzpomněla, že musím ještě něco vyřídit," zalžu jí.
Snažím se na sobě nedat nic znát, ale bolest je vážně k nevydržení. Stále si opakuju, že se musím tvářit normálně, ať už to bolí sebevíc. Ale ona zvážní a podivně se na mě podívá.
"LŽEŠ!" najednou vykřikne a chytí mě silně za paži.
"Co to sakra děláš. To bolí!" snažím se jí vytrhnout ze sevření.
"Já vím, že jsi to ty. Konečně jsem tě našla, ty malá mrcho!" křičí dál a její sevření sílí.
Seberu zbytky svých sil a vytrhnu se jí ze silného sevření. Ustoupím o krok dozadu a hledám nejbližší únikovou cestu.
"Jsi šílenec! Nevím, o čem to mluvíš" křiknu na ní a dám se na odchod.
Ona mě znova chytí za ruku. Z očí ji srší blesky.
"Ani náhodou, teď pěkně půjdeš semnou po dobrém nebo po zlém," zavrčí naštvaně.
"Pusť mě, jsi šílená!" trhnu sebou víc a vyškubnu se jí, ale ona mě pohotově znova chytne, tentokrát za paži a tahá mě pryč.
"Já s tebou nikam nejdu," křiknu po ní a snažím se uklidnit, jinak by to nedopadlo zrovna nejlíp.
Musím tu bolest vydržet za každou cenu, ale ona dělá, že neslyší, tahá mě pryč a drží snad železným stiskem.
"Říkám to naposled, pusť mě!" trhám sebou.
"Neslyšela jsi jí? Pusť jí Adele!" zazní najednou za mnou známý mužský hlas.

Chris
Stojím kousek od nich. Adele drží pevně Tabithu za paži.
"Pusť ji. Ty nerozumíš?" řeknu podruhé už důrazněji.
"Nepleť se do toho Chrisi," zavrčí po chvíli Adele a zamračí se na mě.
Přistoupím k nim blíž a odtrhnu jí od Tab. Ta se hned schová za mě a mne si bolavou ruku.
"Táhni k čertu, ta holka je moje…," zavrčí znova a žene se na mě.
Chytím jí a zkroutím jí ruku za záda. Hlasitě vykřikne bolestí. Tohle rozhodně nečekala. Pak se trochu uklidní, narovná se a koukne na nás oba.
"Nebudeš u ní věčně, jednou bude sama a já dokončím, co jsem začala," řekne. "A nejen já, poštvu proti ní všechny lovce a uvidíme, jestli jí ochráníš" vítězně se usměje a následně odejde.
Cítím jak si Tabitha úlevou vydechne.
"Jsi v pořádku?" zeptám se jí, když se otočím.
Jen přikývne, ale vidím na její tváři, že se snaží skrýt bolest.
"Myslím, že vím, co potřebuješ," zašeptám, chytím jí jemně za ruku a vedu jí pryč.
Za pár minut dojdeme na konec ulice, do jedné staré továrny. Už dlouho v ní nikdo nepracuje, je zavřená. Podaří se mi otevřít staré dveře a oba vejdeme dovnitř. Ještě za námi nezaklaply dveře a Tab se pomalu mění v draka. Vím, že pro ni to je dost bolestivá proměna, ale pro mě je to něco neuvěřitelného. Pozoruju jí zpovzdáli a úžasem ani nedýchám. Po chvíli přede mnou opět stojí v celé své kráse nádherný rudý drak. Koukne se mým směrem. Nic neříká, jen smutně sklopí oči.
"Co se děje?" zeptám se a jdu k ní blíž.
"Ona už tuší, kdo jsem," zní její hlas v mé hlavě.
"Ano, zřejmě to už ví," zašeptám a jemně jí pohladím.
Odtáhne se, otočí a popojde k nějaké hromadě starých krabic. Nadechne se a po chvíli jí z tlamy vyšlehne ohnivý plamen, který okamžitě celou hromadu zapálí.
"Tabi co to děláš?" vyděšeně na to zírám.
Otočí se a podívá se na mě pohledem, jaký jsem u ní doposud neviděl. Vyděsí mě to a o krok ustoupím dozadu. Ona se pomalu vydá ke mně. Udělám další krok, moje noha se do něčeho zaplete a já se svezu k zemi. Tab už je přímo nade mnou. Svou tlapu položí na mou hruď a mírně mě tak přitlačí k zemi. Pootevře tlamu a já vidím její ostré zuby. Z očí jí srší zlost.
"Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat," zavrčí a přitlačí mě k zemi zase o něco víc.
Nemůžu se pořádně ani nadechnout. Stačí, aby přitvrdila ještě víc, a rozdrtí mi hrudník.
"Prosím, přestaň…" zašeptám.
V tom se její pohled změní. Veškerá zlost rázem zmizí a já v jejích očích poznám, že je zase klidná, že je to zase ona. Sevření povolí a já se konečně pořádně nadechnu. Postavím se a opráším si špinavé oblečení. Tab tam jen tak nehnutě stojí. Její dračí tělo už zase dostává podobu mladé dívky. Rychle si sundám mikinu a položím jí kolem jejich ramen. Vděčně se na mě usměje a pak sklopí stydlivě pohled.
"Omlouvám se, nechtěla jsem ti ublížit. Měla jsem hroznou zlost a neuvědomila jsem si, jakou mám sílu," šeptne.
Obejmu jí a dám letmý polibek do vlasů.
"To nic," řeknu a dál jí pevně držím v objetí.
"Pojď, půjdeme domů, musíš si odpočinout," mrknu a vyjdeme ven.
Tabitha se ke mně přivine a bočními uličkami, tak aby jí nikdo neviděl, že je nahá, dojdeme k ní domu, sednu si dolů na pohovku a čekám, dokud se nepřevlékne. Když je hotová, sejde ke mně, vezme nějaké pití a sedne si ke mně. Pousměju se na ni a pak si společně pustíme film.

Adele
Zuřím.
"Ten idiot, jak se opovažuje stavět se mi do cesty," syknu zlostně a kopnu do kamene, který leží přede mnou.
Přidám do kroku. Musím rychle mluvit s Isaacem. A jelikož je sobota, vím, kde ho hledat. V baru. Sedí u svého stolu, popíjí whisky a něco hledá na internetu. Posadím se naproti němu. Koukne na mě a pak se dál věnuje notebooku.
"Copak se děje krásko?" zeptá se s úsměvem.
"Našla jsem jí!" skoro to vzrušením vykřiknu.
Isaacovi zamrzne úsměv na tváři. Zavře notebook a nevěřícně se na mě podívá.
"Cože?" zeptá se po chvíli, jakoby nemohl uvěřit tomu, co jsem právě řekla.
"Slyšel jsi dobře drahý, našla jsem tu mrchu," pousměju se a napiju s jeho sklenky.
"Jak? Kde?" vyzvídá.
"Náhodou. Narazila jsem na jednu holku. Vlastně ona do mě vrazila. Chvíli jsme se spolu bavili, ale pak se asi začala měnit nebo co. Viděla jsem na ní, že měla dost velké bolesti, snažila se to skrýt, ale já nejsem blbá, dobře vím, jak vypadají, když se mění. Chytla jsem jí za ruku a chtěla jí přivést, ale objevil se Chris," zavrčím při vyslovení jeho jména.
"Kdo je Chris? Její ochránce?" zeptá se mě.
"Jo, je její ochránce a myslím, že se od ní jen tak nehne, ne teď."
"To je velmi zajímavé. No, dobrá práce Adele, teď už víme, kdo to je. A co se týče toho mladíka, o toho se postaráme, v cestě nám stát nebude," řekne nakonec s úsměvem.
"Fajn. A co ty a kniha, už víš, kde by mohla být?"
"No bohužel ne. Nikdo o ní nic neví, jakoby ani neexistovala," zamračí se a objedná si další sklenku, tentokrát i jednu pro mě.
"A existuje vůbec? Nehoníš se jen za přeludem?" zeptám se po chvíli trochu váhavě.
Isaac se zamračí a hodí po mě zlostný pohled.
"Myslíš si, že bych jinak ztrácel čas s něčím, co není? Viděl jsem jí, dokonce jsem jí i držel v ruce, ale to už je dávno, mohl jsem mít tak 5 let. Tehdy se ztratila. Hledá jí každý lovec a každý ochránce, ale jakoby se propadla do země," najednou posmutní.
Takového jsem ho ještě neviděla. Vlastně jsem nikdy neviděla Isaaca smutného. Vždy to byl vůdce, rozhodný, silný a teď vidím, že dokáže být i smutný.
"Dřív nebo později se objeví, uvidíš," řeknu s úsměvem a vezmu ho za ruku.
Konečně se znova usmívá. Sednu si vedle něj a on si mě přivine do náruče.
"Víš, že tomu začínám věřit? Tu holku už máme a to je to hlavní, kniha se časem objevit musí," zašeptá a políbí mě do vlasů.
Opřu si svou hlavu o jeho rameno.
"Až budu mít i knihu, zničíme obě jednou provždy," pousměje se.
Chytne tvář do svých dlaní a dlouze se mi zadívá do očí.
"A pak už budeme mít čas jen na sebe," zašeptá a políbí mě.

Paul
A zase je tu škola. Miluju pondělní rána, kdy každý jde do práce nebo do školy s kyselým obličejem a já se jim směju. Zrovna si to mířím do kabinetu, když uvidím svého milého bratříčka.
"Ahoj Ricku, copak tak kysele?" musím si rýpnout.
"Hele nech si to. Každý nemá v pondělí náladu, jako by vyhrál milion," zavrčí nevrle.
"Já to myslel v dobrém, tak se hned nečerti. Co se děje?" zeptám se zvědavě.
Jde na něm dost vidět, že se asi o víkendu stalo něco, co ho vykolejilo.
"Nic, co by se mělo dít?"
"No já jen tak, že vážně vypadáš jako by ti ulítly včely," rozesměju se té představě, jak mému bratrovi doopravdy ulítly živé včely.
"Nech toho anebo víš co, jdi rovnou do háje," mávne rukou a dál pokračuje v cestě k sobě.
"Tak promiň. Ricku počkej, musím se na něco ještě zeptat," najednou zvážním a doběhnu ho.
"Na co? Jak sbalit další studentku?" odsekne.
"Ne to vážně ne. S tím si umím poradit na rozdíl od tebe. Ale to jsme odbočili. Neznáš někoho, kdo umí latinsky, nejlépe úplně tu starou latinu, co se už ani nepoužívá," konečně to ze sebe dostanu.
Rick se najednou zastaví a zamyslí se.
"Hm, popravdě nikoho takového neznám. Kdysi to uměl starý Jones, ale ten je tak rok po smrti. Proč se ptáš? Chceš se snad naučit pár slovíček a oslňovat tak holky?" koukne na mě s ironickým úsměvem.
"Ne tentokrát to s holkami nemá nic společného. Mám jen jednu knihu a potřebuji ji přeložit," řeknu tichým hlasem.
"Knihu? A jakou?" zeptá se mě se zájmem.
"No takovou starou, je vážně úžasná, jediný problém je, že je psaná starou latinou."
"Hm to zní zajímavě. Máš ji tu? Rád bych se podíval," pousměje se.
"Ne, nejsem blázen, přece jí tady neponesu. Mám ji doma, pěkně schovanou," teď se zase směju já.
"Tak já se někdy stavím a kouknu se na ni. A mezitím ti zkusím sehnat někoho, kdo to přeloží," řekne.
"Díky," plácnu ho po rameni.
"Není zač," usměje se a pak zmizí ve svém kabinetě.
Já se dál ubírám chodbou k sobě a usmívám se na krásné studentky, které míjím cestou. Jenže žádná z nich není ona. Ano správně, myslím tu rudovlasou "dračici", kterou toužím dostat. Už jsem jí málem měl, ale proklouzla mi. Nakonec stejně bude moje. O to se klidně vsadím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama