Tajemství Dračích Křídel ► 5. Kapitola

25. května 2016 v 21:27 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Chris sdělí Tab nové informace. Paul najde velmi zajímavou věc. Nechá ji na jejím místě nebo si to vezme? Rick a Tabitha mají opět společnou chvilku.



Kapitola pátá


Tabitha
Přiběhnu domů. Na tváři úsměv a uvnitř příjemný pocit. Pozdravím rodiče a zalezu do svého pokoje. Lehnu si na postel a zavřu oči. Po chvíli někdo zaklepe na dveře.
"Ahoj, můžu dál?" usměje se Chris už ve dveřích.
"Je ahoj, jak ses sem dostal?" zeptám se a posadím se na postel.
"Vaši mě pustili a řekli, že jsi v pokoji. Neruším?"
"Ne jen pojď dál. Děje se něco?" kouknu na něj vážně.
"Ne, teda doufám, že ne. Jen ti nesu nějaké informace," usměje se a posadí se vedle mě.
"Jaké povídej," zvědavě na něj zírám.
"Mluvil jsem s dědečkem. Řekl jsem mu o tobě. Byl překvapený, že někdo jako ty, je zrovna u nás ve městě," pousměje se mile. "Jo a ukaž mi ruku," koukne na mě.
"A kterou?"
"Hm, třeba obě."
Natáhnu k němu ruce. Obě si pozorně prohlíží.
"Teda, to je vážně zajímavé," kroutí hlavou.
"Co je Chrisi?" jsem vážně zvědavá, co tím mám, namysli.
"Děda říkal, že každý Drak má mít na ruce znamení. Má to být něco jako malé tetování draka, který je obmotaný kolem tvého zápěstí, ale ty žádné nemáš," zvážní.
"A to je zlé?"
"Ne. Jen jsi jiná…výjimečná," poslední slovo skoro zašeptá.
"Jak výjimečná?" zírám na něj a vlastně ani nechápu, co právě řekl.
"Mno prý je to jen pověra, ale jak teď koukám na tebe, asi to bude pravda," usmívá se od ucha k uchu.
"Já ti vůbec nerozumím," opřu se o rám postele.
"Já bych ti k tomu řekl víc, ale nevím to tak přesně, jen tohle. Všechno je v jedné knize."
"Tak jí dones," naléhám na něj.
"Já jí nemám, ani děda ne. Ta kniha se před několika lety záhadně ztratila a nikdo neví kde je," trochu posmutní.
"Ale my jí spolu najdeme a zjistíme víc," najednou už se zase usmívá.
"To doufám, docela mě děsí, že jsem jiná," usměju se na něj a hodím po něm polštář.
"Ale já to myslím jako, že jiná, ale v dobrém. Jen to chce vážně víc informací," hodí po mě teď polštář on.
"Jo a ještě jedna věc," najednou znova zvážní.
"Bože Chrisi vážně mě děsíš."
"Dej si pozor na tu novou studentku, na Adele Fosterovou," řekne a koukne na mě.
"Proč?" zpozorním.
"Je jednou z nich, je jednou z lovců."
"Cože? Jak to víš?" zírám na něj vyděšeně.
"Tak trochu jí znám. Dřív bývala fajn, ale když se k nim přidala, stala se z ní sobecká a zlá mrcha," poznamená a natáhne se pohodlně na posteli.
Mlčím, musím pořádně vstřebat všechny nové informace, které jsem se dneska dozvěděla.
"A ještě jedná věc, jestli je tady ona, znamená to, že je tady i ON!"
"On?" jsem z toho všeho trochu vylekaná. "Kdo je sakra zase on?"
"Je hlavní lovec, ten, který je všechny vede. Jen nevím kdo to je, i když…," zamyslí se.
"I když co? Proč mě tak napínáš? Přivádíš mě k šílenství" kouknu na něj naoko naštvaná.
"Ona je nová studentka, a kdo další je tady nový?? No přece ten profesor," dodá.
"Myslíš Reyese? Hm, ale možná, že na tom něco je. Vždy když je poblíž, mám takový divný pocit," řeknu zamyšleně.
"Jo myslím jeho. Tab prosím, dávej si na oba pozor. Oni tě hledají. Zatím nevědí, že jsi to ty, ale dřív nebo později na to přijdou. Myslím, že Adele už zkontrolovala všechny dívky a žádnou se znamením nenašla…. A to znamená jen jedno, že i oni vědí o knize a budou jí chtít najít."
"Ale…co když ji najdou dřív než my, co pak?"
"Pak budou vědět všechno a tobě bude hrozit ještě větší nebezpečí. Neboj, my ji najdeme dřív," usměje se.
"V to doufám," zašeptám.

Paul
Potřebuju si ještě sehnat pár zápisku na zítřejší přednášku a tak se vydám do naší velké školní knihovny. Je pozdní odpoledne a to znamená, že tam už skoro nikdo nebude. To mám rád. Projdu kolem naší milé knihovnice. Je to taková postarší paní. Musím přiznat, že i dost milá.
"Zdravím Claire, jak to dneska jde?" usměju se na ni.
"Ale ale kdo k nám zavítal, náš milý Paul…Je to stejné jako každý den, prostě rutina," odvětí starší dáma a složí si brýle.
"Tak to rád slyším. Ehm udělám si jen pár poznámek a za chvíli zmizím," zazubím se a kráčím do jedné z uliček s knihami.
Claire jen přikývne a dál se věnuje své práci.
Projdu až na konec a začnu hledat to, co potřebuju. Natáhnu se po jedné z knih, když tu se na mě pár svazků sesype.
"Sakra práce, to mi ještě chybělo," zavrčím a sbírám je ze země.
Dávám je zpátky do polic. Když zvednu poslední, zarazím se. Je zvláštní a dost stará. Setřu z ní prach a přečtu už tak dost vybledlý nápis.
"Draconi Liber," zašeptám její název.
Opatrně jí otevřu a začnu v ní listovat. Je vážně dost stará a schovává tolik zajímavých věcí. Rychle jí strčím do své tašky a dám se na odchod. Pozdravím ještě Claire a vyjdu ven ze školy. Odcházím s úsměvem na tváři a velmi zvláštní a vzácnou knihou v tašce.
Doma si naliju sklenku whisky a posadím se do křesla. Z tašky vytáhnu to veledílo a rozhodnu se, že jí trochu prozkoumám. Položím si jí do klína a opatrně listuju. Každá nová stránka je nové překvapení. Papír je i na své stáří docela dost pevný. Písmo úhledné a dost zastaralé. Vše doplněné o velmi výstižné obrázky. Chci si jí přečíst, ale je psaná ve velmi starém jazyce. I přes to vím, že v ruce držím hodně velkou vzácnost.
"Však já se jednoho dne dozvím, co v sobě skrýváš," pousměju se tajemně.
Zavřu jí a opatrně prsty projíždím po jejím hřbetu. Dopiju whisky, knihu schovám na velmi bezpečné místo v knihovně a jdu spát.

Tabitha
Je sobotní ráno a mě se nechce absolutně nic dělat. Rodiče vzali brášku a jeli na víkend k babičce, což znamená, volný dům jen pro mě. Celé dopoledne proležím v posteli a užívám si tu úžasnou chvíli klidu. Žádní rodiče, žádní sourozenci a hlavně dneska žádná proměna. Když se po nějaké době kouknu na hodiny, je něco po jedné hodině bolestná odpoledne. V břiše mi kručí. Hodím na sebe obyčejné šortky a tílko a pádím si to do malého bistra. Tam si koupím láhev vody a bagetu. Moje cesta však nevede zpátky domů, ale na jedno úžasné místo na konci parku. Je to takový tichý koutek, kde lidé moc nechodí. Sednu si na lavičku ve stínech stromu a dám se do jídla. Bageta zmizí docela rychle. Ještě se napiju a lehnu si na lavičku. Přivřu oči a tiše oddychuju. Tohle je vážně úžasný den. Nechám se unášet tichým klidem a s úsměvem se ponořím do svých myšlenek.

Rick
Procházím se parkem, mířím na své oblíbené místo, které občas rád navštěvuju, když si potřebuju pročistit hlavu od všeho a všech. Už zdálky vidím, že moje místo někdo našel. Rudé vlasy se jí třpytí jako lesklé a vzácné drahokamy. Je to ona. Tiše leží na lavičce a sluní se.
"Ricku, vzpamatuj se, je to tvoje studentka," zní varovný hlas v mé hlavě.
Mávnu nad tím rukou, utrhnu malou kopretinu a tiše se vydám až k ní. Má zavřené oči a vypadá tak sladce a nevinně. Přikrčím se za lavičku a jemně jí pošimrám kopretinou po tváři. Trochu se ožene rukou, ale dal jen tak leží. Pousměju se a udělám to znova, vezmu kytku a jemně ji pošimrám po tváři.
"Hej co to…," řekne a posadí se.
Já se stále schovávám za lavičkou a ona ke mně sedí zády. Postavím se a dám před ní onu kopretinu.
"Je to je milé," usměje se a vezme jí do ruky.
"Ehm pane profesore to vy?" zeptá se překvapeně, když se na mě otočí.
Usměju se a rozpačitě se poškrábu na hlavě.
"Ano já, doufám, že neruším."
"Ne, to ne. Já jen tady tak trochu ehm relaxuji, je to skvělé místo, skoro nikdo tady není," pousměje se a trochu se posune, abych si sedl vedle ní.
A to taky hned s velkou radostí udělám.
"To vy jste mě lechtal po tváři?" zeptá se po chvíli s úsměvem a přičichne si ke kytce.
"Ehm, ano. Viděl jsem, že tady odpočíváte, tak jsem vás chtěl tak nějak překvapit," vlastně ani nevím co to melu, jsem z ní naprosto poblázněný.
Být v její přítomnosti je tak zvláštní, ztrácím veškerá slova. Připadám si jako puberťák, který se na první pohled zamiloval.
"Omlouvám se, pokud to bylo moc… troufalé," šeptnu po chvíli.
"Nebylo to troufalé, spíš milé," pousměje se tím svým nádherným úsměvem.
"Já…!"
"Já….," řekneme v jednu chvíli oba najednou.
"Vy první, dámy mají přednost," usměju se na ní.
"Chtěla jsem jen říct…, že je fajn, že jste tady," usměje se stydlivě.
Je tak sladká, když se červená. Mám chuť jí hned políbit, ale nějak se neodvážím. Co když to nebude cítit stejně? Co když jí polekám? Ne! Prostě to neudělám. Nechci, aby si o mně myslela, že jsem stejný jako můj bratr.
"Já jsem taky moc rád, že jsem na vás tady narazil, slečno Torresová," řeknu po chvíli.
Jen se sladce pousměje a zadívá se kdesi do dálky. Slunce zrovna svítí nejvíce a její rudé vlasy vypadají jako ohnivé plameny šlehající do nebes. Přivře oči. Sám nevím, co to do mě najednou vjelo. Už nemůžu dál odolávat její kráse. Nakloním se blíže a své rty položím na ty její. Neucukla a ani se neodtáhla. Rty se přitiskne více k mým a začne mě líbat. Její polibky jsou jemné a něžné a chutnají tak sladce, jako právě utržená jahoda. Jednou rukou jí zajedu do vlasů a druhou si jí k sobě blíž přitáhnu. Ani nevím, jak dlouho se tam takhle líbáme. Nakonec se mírně odtáhnu, abych nabral dech. Dívám se jí do očí, do těch krásných očí laňky.
"Asi jsem neměl, omlouvám se," zašeptám po chvíli a dám jí pramen vlasů za ucho.
Jen se usměje a obejme mě.
"Nemusíte se omlouvat, není proč," šeptne mi do ucha.
Pevně jí sevřu v náručí, hladím po zádech, objímám. Je to nejkrásnější okamžik mého života. Tohle jsem si přál od chvíle, co jsem jí uviděl. Ještě chvíli tahle vydržíme být beze slov. Až se ve mně zase ozve malý varovný hlásek. Odtáhnu se od ní a zase jen sedíme vedle sebe.
"Tohle se asi nemělo stát. Jste moje studentka a já váš profesor," povzdechnu si.
"Já vím. A taky vím, že to není dobré," řekne tichým hlasem.
Nikdo z nás už dál nemluví. Asi ani jeden v tu chvíli nevíme co. Po pár minutách vstane, vezme si své věci a podívá se na mě.
"Bylo to krásné strávit s vámi tuhle chvíli. A asi máte pravdu, nemělo by se to opakovat. Přece jen jsem vaše studentka a nechci vám dělat problémy," šeptne.
Pak se na mě ještě jednou podívá a odchází. Sedím tam a nevím co dělat. Mám jít za ní nebo jí prostě nechat jen tak odejít? Než se k něčemu rozhoupu, je už dávno pryč a já tam sedím úplně sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama