Tajemství Dračích Křídel ► 4. Kapitola

25. května 2016 v 21:26 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Chris se svěří Tab. Paul si k sobě do kabinetu po vyučování zavolá Tabithu. Co má za lubem? Isaac vede rozhovor s Adele. A Ricka čeká milé setkání.



Kapitola čtvrtá


Tabitha
Ze spánku mě probudí noční můra. Posadím se s křikem do postele.
"Děje se něco?" zeptá se mě rozespalý Chris, který se objevil ve dveřích.
"Ne nic, já jen…měla jsem noční můru. Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," kouknu na něj.
"To nic," řekne a posadí se ke mně na postel.
Já se zakrývám přikrývkou, přece jenom jsem stále nahá. Koukne na mě a podá mi jedno ze svých triček. Hned si ho obléknu a cítím se o něco líp. Chris mezitím přinesl teplé kakao, jedno mi podá a posadí se znova ke mně na postel. Sedíme naproti sobě a popíjíme slaďoučký nápoj.
"Jak to, že ses mě nebál?" zeptám se po chvíli.
"Mno ehm jak to říct. Víš já o tomhle už tak trochu něco vím," leze to z něj jak z chlupaté deky.
"Cože? Já…ehm…teda kdo jsi nebo jak…," nějak mi dochází všechna slova, jen na něj koukám.
"Víš, já i celá moje rodina jsme potomci, sakra teď ani nevím jak to říct," povzdechne si a prohrábne si vlasy.
"No prostě jsme něco jako strážci a ochránci takových jako ty," pokračuje.
"Počkej, počkej takových jako já? Chceš říct, že…," poslední slova už ani nevyslovím.
"Podle pověstí se každých 100 let narodí pět výjimečných lidí, kteří v sobě nosí gen Draka. Stejně tak se stalo i teď. Před 20 lety se narodilo dalších pět lidí a jednou z nich jsi byla ty. První proměna započne v den 20. narozenin. Je to velmi bolestivé, no ale to ti asi nemusím říkat. Ne vždy je to stejné. Jde to natrénovat a časem už nic necítíš, s tím ti pomůžu, ale teď zpátky. Víš, my jsme tady od toho, abychom tě chránili, je tu totiž ještě jedna strana, ta zlá," řekne, koukne na mě a napije se kakaa.
"Jaká zlá strana?"
"Jsou to lovci, jde jim jen o moc a přímo nesnáší vás, draky. Musíš se připravit na to, že tě budou hledat, že si pro tebe přijdou a pak…," na chvíli se odmlčí.
"Pak mě zabijí, že?" dořeknu to za něj.
"Ano, čtyři už zabili a ty jsi poslední. Poslední z téhle pětice, kterou hledají, a věř mi, že je nic nezastaví."
Tiše si povzdechnu, položím prázdný hrnek na stolek a lehnu si.
"Ale já nechci, aby mě zabili. Já přece nemůžu za to, kdo jsem," slzy mi stékají po tváři.
"Neboj se, nedám tě. Budu tě chránit, přece proto tady jsem. Navíc ty sama se budeš zdokonalovat ve své síle. Půjčím si knihy od dědečka a všechno půjde dobře, věř mi," pohladí mě po tváři a setře slzy. Sedí u mě do doby, než zase usnu.

Paul
Mám po přednášce. Vykračuju si chodbou a pískám si. Přemýšlím, že bych se stavil za bratrem, ale jak znám Ricka, určitě bude mít zase plno práce. Tak pokračuju dál v cestě, když do mě najednou někdo vrazí.
"Hej laskavě dávejte…ale no né, to jste vy?" kouknu do hnědých očí mladé krásky.
"Promiňte, nějak jsem se nedívala na cestu," omlouvá se známá červenovláska.
"To nic, vždyť se vlastně ani nic nestalo," usměju se na ni a sjedu jí pohledem.
Páni, vypadá zase tak dobře. A pak mě to napadlo.
"Hm slečno Torresová, můžete jít semnou prosím do kabinetu?" zní můj hlas docela vážně.
"Něco…jsem udělala?" zeptá se vyděšeně.
"Mno…ne, jen s vámi chci mluvit," poznamenám a vydám se směrem k sobě.
Ona tam chvíli stojí, ale pak jde za mnou. Vejde dovnitř a já hned zavřu dveře a opřu se o ně. Nervózně se na mě podívá.
"Tak už je vám líp?" zeptám se, ale popravdě mě to ani nezajímá, stále jí pozoruju a nemůžu z ní spustit oči.
"Ehm ano, je mi dobře, včera to byla jen…chvilková slabost," řekne tiše a sklopí zrak.
"Hm, tak hlavně, že tam byl váš přítel, aby vám pomohl."
"Není to můj přítel…je to jen kamarád," poznamená.
Z jejího hlasu je zřejmé, že je dost nervózní. A to se mi líbí. Chci jí dostat přesně tam. Stojím u dveří, ruce založené na prsou a usmívám se.
"Chtěl jste semnou mluvit…tak o čem? O tomhle?" zeptá se po chvíli a podívá se na mě.
"A co když nechci mluvit," zazubím se a přiblížím se k ní.
Jsem od ní jen pár centimetrů, cítím, jak se jí zrychlil dech, jak je celá nesvá.
"Cccoo to…," ani to nedořekne, přitáhnu si jí k sobě a políbím.

Tabitha
Než cokoliv můžu říct dál, svírá mě v náručí a líbá. Pak se odtrhnu.
"Zbláznil jste se proboha?!" křičím na něj
"Copak, nelíbilo se vám to?" zase nasadí ten svůj sebestředný úsměv.
"Vzpamatujte se, jste můj profesor. Co vás to napadlo!" přecházím tam a sem a snažím se uklidnit.
"Ale no ták, nic tak zlého se nestalo," přistoupí ke mně zase o něco blíž.
"Proč jste mě políbil?" můj hlas zní dost nervózně a taky, že jsem.
"Protože jsem chtěl," zazubí se a zase je tak blízko.
Ustoupím o krok dozadu a narazím do stolu. Srdce mi divoce buší. On popojde o krok ke mně. Já už nemám kde dál uhnout, v cestě mi brání stůl a on.
"Co by jiné daly za to být teď na vašem místě," usměje se a vezme mou tvář do dlaní.
"Ale já nejsem ony," zašeptám.
Vzápětí jeho rty spočinou na těch mých. Zase si mě k sobě přivine a líbá. Když v tom se otevřou dveře.
"Paule, tady ti nesu…," řekne Rick a zvedne hlavu od nějakého papíru, který drží v rukou.
Zarazí se a zůstane stát. Já se Paulovi vytrhnu ze sevření, posbírám si své věci, a co nejrychleji zmizím se sklopenou hlavou. Nemám sílu podívat se do očí ani jednomu z nich.

Rick
Projde kolem a zmizí na školní chodbě. Kouknu na Paula, jak se samolibě usmívá.
"Co to sakra mělo být?" zeptám se po chvíli, když se vzpamatuju.
"Co by, nic," odpoví úplně klidně a posadí se za stůl.
"Tomu se teď říká nic? Co tě to proboha popadlo líbat studentku u sebe v kabinetu. Zbláznil ses. Co kdybych to nebyl já, ale někdo jiný," fakt mě rozčílil.
"Hele klídek kámo, moc to řešíš," odpoví a něco si začne číst.
"A že zrovna ona co," hodím mu papíry na stůl a čekám, až je podepíše.
"Já ti říkal, že je prostě dost zajímavá…," zamyslí se, pousměje a pak začne podepisovat papíry.
Po chvíli mi je podá.
"Ještě jsem s ní neskončil, něco na ní mě prostě fascinuje a mimochodem jen mezi námi bráško, fakt dobře líbá," zazubí se a dá si nohy na stůl a ruce za hlavu.
"Jsi nenapravitelný Paule," řeknu a dám se na odchod.
"Však mě znáš milý bratříčku," zazubí se na mě.
"Jen tě prosím o jedno. Aspoň jí nech na pokoji," řeknu a otevírám dveře.
"Proč?!" sundá nohy ze stolu a vážně na mě koukne.
"Proto!" odseknu a odejdu.

Tabitha
"Do prdele! Do prdele!" stále dokola si opakuju a běžím chodbou.
"Po chodbách se neběhá," z myšlenek mě vytrhne mužský hlas.
Zastavím se a otočím. Kousek ode mě stojí náš nový profesor.
"Já…omlouvám se, jen jsem spěchala na přednášku," zalžu.
"Mno to je sice milé, ale i tak, příště raději pomalu," usměje se.
"Vy jste ten nový že?" zeptám se zvědavě.
"Ano, jsem váš nový profesor. Isaac Reyes," podá mi ruku.
"Tabitha Torresová," oba si potřeseme rukou.
"Hezké jméno, rozhodně k vám sedí," zazubí se sladce.
"Děkuji," řeknu tiše.
Nemůžu se zbavit dojmu, že mi na něm něco nesedí. A navíc ten divný pocit, jako když jsem ho viděla poprvé.
"Mno měla byste jít, ať stihnete další přednášku," dodá a sám se dá na odchod.
Jen co zmizí, podivný pocit je pryč.
"Co je sakra zač?" zní mi tahle otázka v hlavě.
Nakonec to vypustím z hlavy a běžím do třídy.

Isaac
Jdu přímo k sobě. Těsně přede dveřmi zastavím. Přes okno na chodbě vidím Adele. Sedí v parku na lavičce. Otočím se a zamířím přímo k ní.
"Slečno Fosterová, rád bych s vámi mluvil," usměju se.
"Ale jistě pane profesore," mrkne na mě.
Oba se vydáme ke mně do kabinetu.
"Tak co máš na srdci," zavře dveře a posadí se na židli.
"Jak to jde s hledáním?" postávám u okna.
"Zatím nic, jsi si jistý, že je tady?" zeptá se vážně.
"Jsem si tím naprosto jistý! ONA tady je! Vím to," kouknu na ni.
"Dobře, nerozčiluj se. Prohlídla jsem si skoro všechny dívky a ani jedna nemá žádné znamení na ruce," řekne.
"Sakra! To není možné. Leda…," odmlčím se na chvíli a zamyslím se.
"Leda co Isaacu?" koukne na mě zvědavě.
"Ledaže je něčím jiná, tak jak to bylo v té knize," poznamenám a posadím se vedle Adele.
"Počkej, chceš říct, že je to pravda? Myslela jsem, že je to jen pověra," zírá na mě nevěřícně.
"Zřejmě není. A jestli je, budeme si muset dát dost velký pozor," zvážním.
"Kde je teď?" zeptá se po chvíli.
"Nevím, před pár lety zmizela a nikdo neví kde je. Máme teď dva důležité úkoly. Najít tu zatracenou knihu a hlavně tu holku," zavrčím nervózně.
"Zdá se, že se naše plány dost komplikují," ironicky se pousměje.
"My to zvládneme, o to se neboj," šeptnu a pohladím jí po tváři.

Rick
Je večer. Potřebuju si trochu od všeho oddechnout tak jsem se rozhodl, že si zajdu zaběhat do parku. Běžím svou obvyklou trasu, když narazím na ni. Sedí smutně na lavičce a vypadá dost zamyšleně.
"Dobrý večer slečno Torresová," zastavím se a pozdravím.
"Ehm dobrý večer," šeptne.
"Copak tak smutně," kouknu na ni.
Ani se na mě nepodívá, jen dál tiše sedí.
"Můžu si přisednout?" zeptám se po chvíli.
Přikývne a já se posadím vedle ní na lavičku.
"Já…to co jste viděl…ehm," začne po chvíli.
"Mně nic vysvětlovat nemusíte. Tohle je vaše věc a mého bratra," poznamenám.
"Jenže to on, já…sakra…prostě to nešlo, chtěla jsem odejít, ale nešlo to. Navíc jsem myslela, že chce semnou jen mluvit a on…on udělal tohle," zašeptá a skloní hlavu.
"Já svého bratra znám, bohužel. Buďte ráda, že jsem to byl já, kdo vešel dovnitř a né někdo jiný, jinak by z toho byl dost velký problém, nejen pro něj, ale hlavně pro vás," řeknu, kouknu na ni a pousměju se.
"Já vím, jen se teď před vámi cítím dost trapně," poprvé se na mě podívá.
"Nemáte proč, prostě na to zapomeňte. Paul je prostě…Paul," zazubím se na ni.
Poprvé se i ona usměje. Líbí se mi její úsměv, líbí se mi její oči a co víc, líbí se mi celá. Ale nemůžu se zachovat jako bratr. Je tu jistý fakt, že jsem její profesor a ona moje studentka. I kdybych chtěl sebevíc, nejde to.
"Naproti parku je jedna kavárna co kdybych nám donesl kávu," usměju se na ni.
"Tak dobře," úsměv mi opětuje.
Rychle běžím do kavárny. Za pár minut kráčím zpátky k lavičce. V jedné ruce dva kelímky s výbornou kávou a v druhé sladké čokoládové muffiny.
"Tak tady to je," řeknu a podávám jí kávu a jedno sladké překvapení.
"Díky," odpoví, přivoní si k ní a napije se.
Já se zase posadím vedle ní.
"Doufám, že už nebudete smutná," napiju se teď pro změnu zase já.
"Snad už né. S vámi je to jiné. Jste pravý opak svého bratra," usměje se a s chutí se zakousne do muffina.
"Tak díky, to mě těší," letmo se na ní kouknu.
Chvíli tam jen tak sedíme, popíjíme kávu a jíme muffiny.
"Víte, někdy bych si přála úplně zmizet, být třeba neviditelná," řekne najednou.
"Pročpak? Vždyť by to byla velká škoda," mile se usměju.
"Já nevím. Mám pocit, že poslední dny se tak nějak všechno změnilo, bohužel k horšímu. A za všechno můžou mé narozeniny. V ten den to všechno začalo," posmutní.
"Ale no tak," jemně jí poplácám po rameni.
"Někdy si říkám, kdo vlastně jsem a kde vůbec patřím," oči se jí zalesknou a po tváři se jí kutálejí slzy.
"Jen chci, aby to přestalo, jen chci být zase normální," zašeptá nakonec přes slzy.
Pozorně jí poslouchám, pak se k ní otočím a hřbetem ruky jí jemně setřu slzy z tváře. Oba se díváme jeden druhému do očí. Opatrně vezmu pramínek jejich rudých vlasů a zastrčím jej za ucho. Ani jeden z nás nic neříká. Najednou jsou naše rty od sebe jen pár centimetrů.
"Já…asi bych měla jít," zašeptá.
Nesmím na sobě dát znát, že je mi to líto.
"Omlouvám se, tohle bych neměl dělat," řeknu tichým hlasem.
Jen se pousměje a vstane.
"Nemusíte se omlouvat. Jinak děkuji za kafe a za společnost," řekne a dá se na odchod.
"To já děkuji vám," řeknu a dívám se, jak odchází.
Najednou se zastaví, otočí se a vrátí zpátky. Usměje se a lehce mě políbí na tvář. Pak zmizí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama