Tajemství Dračích Křídel ► 2. Kapitola

25. května 2016 v 21:22 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Po včerejším narozeninovém překvapení se snaží Tab dát dohromady. Ve všem jí pomáhá její nový přítel Chris. A aby toho nebylo málo, do školy nastoupí nový profesor.



Kapitola druhá


Tabitha
Probudím se až na další den. Ve své posteli, nahá a v mužském saku. Nejdřív si nemůžu vzpomenout, co se stalo a jak jsem se dostala až do svého pokoje, ale nakonec si přece jen vzpomenu na minulý den. Na bolest, na proměnu, na to jak mě můj profesor dovezl domů. Pomalu vstanu a zamířím do koupelny, vlezu do sprchy a pustím na sebe vodu. Nevím, jak dlouho tam stojím, když do mého pokoje vtrhne má dlouholetá kamarádka Lilly a začne hulákat na celý dům.
"Hej zlatko, jsi tady?"
"Ano jsem, dávám si sprchu," řeknu a ještě chvíli si užívám proud teplé vody.
Po chvíli zabalená do osušky přijdu do pokoje. Lilly sedí na posteli a listuje nějakým módním časopisem.
"Hele čí je to sako?" zeptá se zvědavě.
"Ehm to neřeš," odseknu a rychle na sebe hodím šortky a tílko.
"Neřeš? To si děláš prdel?… Tys tu měla chlapa a mě řekneš, to neřeš," mluví tak rychle, že jí pomalu ani nevnímám.
"Nikoho jsem tu neměla, tak se uklidni."
"Tak čí to je? Pochybuju, že tvého táty," zazubí se a vezme sako do ruky. "Hm, dotyčný má fakt dobrý vkus na vůně," dodá, když si přivoní.
"Hele nech toho jo," rychle jí ho vytrhnu z ruky a poskládám do tašky.
Lilly se rozvalí v jednom z křesel, co mám v pokoji, a s nadzvednutým obočím mě pozoruje.
"Sakra co je s tebou, to po dvaceti budu taky tak protivná nebo co," rýpne do mě s úsměvem.
"Ne promiň, jen jsem včera neměla zrovna dobrý den a bavit se o tom nechci," řeknu, protože vím, že se bude zase vyptávat.
Tak jako to dělá pokaždé, kdy mi není do řeči. Proto jsem docela vděčná, když mlčí. Chvíli mě pozoruje, jak pobíhám po pokoji a házím věci do tašky. Nakonec si jí přehodím přes rameno a otevřu dveře.
"Jdeš semnou nebo tu budeš?" zeptám se a kouknu na hodinky.
Lilly se zvedne a obě vyjdeme směr - naše milovaná škola.
Po 20 minutách obě dorazíme do "polepšovny", jak tomu někdy s úsměvem říkám, Lilly se tak nějak odpojí a zmizí. Chvíli tam stojím a odhodlávám se k tomu, abych šla vrátit to sako profesorovi Rogersovi. Vydám se k jeho kabinetu, opatrně zaklepu a po chvíli vejdu dovnitř.
"Omlouvám se, že ruším…já jen…chci vám vrátit tohle," řeknu a položím před něj na stůl jeho svršek.
Profesor Rick zvedne hlavu a pousměje se.
"Posaďte se, slečno Torresová," řekne vážným hlasem, postaví se a opře se o stůl, tak aby na mě viděl líp.
"Musím říct, že jste mě včera dost vylekala, vlastně si marně lámu hlavu, co se tam stalo," řekne zaraženě a založí si ruce na prsou.
"Já…nevím…sama to nevím a i kdybych věděla…," povzdechnu si, a už dál jen tiše sedím.
Chvíli tam jen tak stojí a kouká na mě, neodvážím se na něj ani jen pohlednout. Co bych mu měla asi tak říct? Víte pane profesore, já jsem asi blázen, měním se v obrovského rudého draka draka a nevím proč. Ne to mu vážně nemůžu říct, nikomu. Ne dokud nezjistím, co se to semnou sakra děje.
"Měla bych jít, mám přednášku," najednou se postavím a dám se k odchodu.
Když tu mě chytí za ruku a podívá se mi do očí. Ach ty jeho okouzlující hnědé oči, kterýma mě naprosto odrovnává. Kdyby mi teď řekl, ať skočím z okna, v tu ránu to vážně udělám. Nemůžu se od nich odtrhnout. Nakonec mě něžně pohladí po tváři.
"Já…," víc už ze sebe nedostanu, nejsem toho schopná.
Najednou do kabinetu vrazí jeho starší bratr Paul Rogers, také profesor a udiveně na nás kouká.
"Ou pardon… nechtěl jsem rušit," zazubí se hned ve dveřích.
Vytrhnu se z Rickova sevření, letmo pohlédnu na Paula a zmizím kdesi na chodbě.

Rick
"Teda, nevěděl jsem, že randíš se studentkou," usměje se a posadí se naproti mému stolu.
"S nikým nerandím, takže si nech tyhle blbé poznámky," zavrčím a posadím se za stůl, vytáhnu štos papíru a začnu pracovat.
"Ale no ták, já to nikomu neřeknu i když se to správně nemá," rýpne si maličko a dál se vesele usmívá.
Jo to je celý můj bratr. Vždy s úsměvem na tváři, připraven si do někoho jen tak pro radost rýpnout. Jenže u mě se sakra přepočítal, znám ho velice dobře. On je ten, kdo svádí a spí se studentkami, jak na běžícím pásu a mě tady bude poučovat.
"To mi říkáš ty? Ten, který spal s nejmíň 5 studentkami?" teď mu to vrátím já.
"Ale, vážně věříš těm hloupým pomluvám, vždyť mě znáš ne," nasadí úsměv neviňátka.
"No právě, že znám…otočíš se za každou sukni, s nikým nevydržíš déle jak jednu noc," odpovím a věnuju se své práci, aniž se na něj coby jen očkem kouknu.
"Ricku, ach drahý Ricku, právě teď jsi ranil mé citlivé srdce," řekne a drží se za hruď, pak se zase usměje tím svým arogantním úsměvem.
"Hele nech toho a raději vyklop, co chceš," kouknu na něj a čekám, co z něj vyleze.
Vážně na něj nemám náladu. Za prvé my dva jsme si nikdy nerozuměli, ani jako děti a za druhé, mám plno práce, kterou bych rád stihnul v termínu.
"Já…hm…popravdě nějak jsem zapomněl," zazubí se.
Jen si tiše povzdechu a pokračuji v práci.
"Ale stála by za hřích co," ozve se asi po 5 minutách.
"O kom to mluvíš?" dělám, že nevím, i když až moc dobře tuším, koho myslí.
"No přece ta kráska s rudými vlasy, co teď odešla, no řekni, že né," zase ten jeho sebejistý úsměv. "Bože, proč já blbec tady zůstal s tebou a neběžel za ní. Jisto jistě by mi teď ležela v náručí a vzdychala moje jméno."
"Tak proč to nenapravíš, třeba ji ještě doběhneš, věřím, že tvému dokonalému šarmu donchuána a osobnímu kouzlu neodolá," řeknu s trochou sarkasmu. "A nezajímají mě studentky z téhle stránky."
Už mě vážně pořádně vytočil, on si to prostě nemůže odpustit tyhle ty své sexistické vtípky, vážně si myslí, že je tím ještě zajímavý? V jeho letech? Jenže v jednom má vlastně tak trochu pravdu, je vážně krásná. Ty její rudé dlouhé vlasy vlnící se při každém kroku a oči, ve kterých by se člověk klidně utopil. Ale z hlavy mi nejde ještě jedna věc. Co se stalo v tom lese? Co ten křik? A proč byla nahá? Ublížil ji tam snad někdo? A proč? Hlavou se mi honí až příliš otázek bez odpovědi.
"Ha už nad ní taky přemýšlíš, nachytal jsem tě při činu," zasměje se hlasitě, čímž mě vyruší z myšlenkového pochodu.
"Nepřemýšlím nad nikým," zalžu.
"No dobře, stejně ti to nevěřím, ale že jsi to ty, nechám toho. Spíš mě teď tak napadlo, co takhle zajít večer na sklenku, jako za starých časů," mrkne na mě a čeká na odpověď.
"Pokud si necháš své blbé poznámky, tak jsem pro," pokusím se usmát a vezmu nějaké papíry do ruky. "A jestli mě teď omluvíš, mám práci," dodám po chvilce.
"Oukej, tak v 18:00 v baru kousek odtud," řekne a dá se k odchodu.
Těsně než odejde, se ještě otočí.
"A mohla by s námi jít i ta mladá kočička, co tu teď byla," zazubí se a pak zmizí.

Tabitha
Z kabinetu jsem vystřelila jako kulový blesk. Nevím, z čeho jsem víc nervózní, jestli z toho co se stalo včera nebo z profesora Rogerse mladšího. Běžím parkem a nekoukám pořádně na cestu. A to jsem asi měla, protože nechtěně do někoho vrazím. Zase.
"Omlouvám se, měla jsem se koukat na cestu," dostanu rychle ze sebe omluvu a sbírám svoje věci ze země.
"To je v pořádku," řekne něčí hlas nade mnou.
Zvednu hlavu a koukám do tváře docela hezkého kluka. Rychle vstanu a usměju se na něj. Připadám si teď hloupě. Určitě mě bude mít za nemehlo, co pořádně ani nedává pozor na cestu.
"Měl bych se představit, jsem Chris," řekne a podá mi ruku.
"Já jsem Tabitha," usměju se a oba si potřeseme rukou.
"Teda to je hodně zajímavé jméno, hodí se k tobě," pousměje se svým sladkým úsměvem.
"Jo to je, to víš rodiče," zasměju se.
"A kam vůbec běžíš?" zeptá se po chvíli.
"No na přednášku, ale popravdě se mi tam moc nechce."
"Tak to jsme dva," koukne na mě a usměje se.
V tu chvíli kolem nás někdo projde. Nějak zvlášť ho nevnímám, ale když prochází těsně kolem, objeví se podivný pocit. Snad strach? Nebo něco jiného?
"Tab? Děje se něco? Jsi úplně bledá," zarazí se Chris a kouká na mě trochu vyděšeně.
"Já nevím…ne asi nic…jen mě přepadl takový divný pocit, ale už je pryč," pokusím se usmát tak, aby to vypadalo věrohodně.
Otočím se, abych se podívala, kdo je ten neznámý, ze kterého mám husí kůži po celém těle. A on se jak na potvoru otočí taky. Je to muž a vypadá celkem k světu. Má krátké hnědé vlasy, modré oči a hodně zajímavý usměv. Vypadá jako nějaký profesor nebo úředník, má na sobě totiž oblek. Nikdy jsem ho tu neviděla. Koukne na mě a pak zmizí v budově.
"Kdo je to?" zeptám se zvědavě.
"Popravdě nevím, ale šušká se, že má přijít nový profesor, tak možná, že je to on," odpoví mi Chris.
Ještě chvíli zírám na místo, kde zmizel, pak se otočím zpět na svého nového přítele a mile se na mě usměju. Mám pocit, že s ním si budu moc dobře rozumět.
"Mám nápad, zvu tě na kávu," prohlásí po chvíli Chris a sladce se usměje. "Přednáška, už stejně začala, a když se ani jednomu z nás nechce."
"To je fakt a to kafe zní dobře," mrknu.
"Tak jdeme," zavelí a já se musím pousmát.
Oba dva vyrazíme do místního bufetu na ne tak úplně dobrou kávu.

Isaac
Po uvítání s profesory, které snad nemělo konce, se konečně dostanu do svého kabinetu. Sednu si do křesla, vytáhnu z tašky láhev whisky a naliju si sklenku. Jsem sice ve škole, ale je mi to jedno. Když mám chuť na své oblíbené pití, dám si ho klidně ta tady. Opřu se a s úsměvem se rozhlížím kolem. Není to sice podle mého gusta, ale své účely to splní. Stejně tady nehodlám být nějak moc dlouho. Najít, chytit a zabít. To je moje pravidlo a tím se vždy řídím. A tady to nebude jiné. Spokojeně si popíjím zlatavý mok, když mi zazvoní mobil.
"Ahoj, tak jsem tady, zrovna sedím u sebe, všechno dopadlo, jak jsme plánovali. Nikdo nic netuší. Už nám nic nebrání v tom najít ji, vím, že je tady," řeknu do telefonu.
"To zní naprosto pohádkově," ozve se ženský hlas na druhé straně. "To abych brzo dorazila viď?"
"To v každém případě, už se těším," pousměju se. "A řekni ostatním, aby zůstali na svých místech."
"Neboj, všechno zařídím a přijedu. Brzy se uvidíme," rozloučí se semnou a zavěsí.
Spokojeně se napiju a zase se usměju, jen tak pro sebe. Můj plán vychází přesně tak, jak chci. A nic a nikdo mi tohle nepřekazí. O to se postarám.
"Vím, že jsi tady maličká a až tě najdu, skoncuju s tebou," řeknu si pro sebe a dám se konečně do práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama