Tajemství Dračích Křídel ► 1. Kapitola

25. května 2016 v 21:18 | Ellie |  Tajemství Dračích Křídel
Téma: vlastní tvorba
Postavy: Tabitha Torres, Rick Rogers, Paul Rogers, Chris Barnes, Isaac Reyes, Adele Foster, Lilly Spencer… ◄ ZDE
Páry: Tabitha/Rick/Paul, Adele/Isaac, Chris/Lilly
Anotace: V jednom malém městě žije dívka, jenž si myslí, že je zcela obyčejná. Brzy, ale zjistí, že to tak není. Tabitha se s tím velmi těžce smiřuje, když už si myslí, že je na své tajemství sama, objeví se mladík Chris, který je jí velkou oporou, se vším jí pomáhá a ještě více zasvěcuje do toho, kým ve skutečnosti je. Její život obrátí vzhůru nohama nejen její výjimečnost, ale také dva muži, jež budou bojovat o její srdce a přízeň a v neposlední řadě také tajemný lovec, který takové jako Tab zabíjí. Jenže tohle je jen slabý odvar z toho co jí čeká. Ve staré knize, kterou Tab s Chrisem našli, objeví proroctví, které nepřinese nic dobrého. Zvládne Tabitha svůj úkol a zastaví blížící se válku nebo zklame a zničí tím nejen své blízké, ale i svůj vlastní život?
Poznámka: Narozeniny. Pro ostatní radost, pro ni, utrpení. A to ani netuší, co všechno jí čeká. Bude to pro Tabithu milé překvapení nebo noční můra?



Kapitola první


…Je to jen další z mnoha nocí, kdy se na nebi třpytí hvězdy, měsíc se jen loudá a je úplné ticho. Jediný zvuk, který jde slyšet je šum křídel. Dračích křídel. Nad spícím městem se prohání bájný tvor. Tiše a ladně se vznáší nad hlavami nic netušících spících lidí. Ještě jednou zakrouží nad městem a pak zmizí v jednom z tmavých lesů nahoře za městem…

Je to jako začátek jedné velmi zajímavé pohádky, ale není to tak. Je to pravda. I v těchto dobách tito bájní tvorové existují. Jen je to trochu složité. A vlastně, proč bych vám nemohla říct svůj příběh.

Tabitha
Je ráno. Den D. Převaluju se v posteli, nechce se mi vstávat, vlastně se mi nic nechce. Nejraději bych prospala celý dne. Bolí mě celé tělo. A navíc mám narozeniny. Jak já je nesnáším. Když jsem bývala malé dítě, oslavy jsem milovala, moje máma vždy dokázala připravit dokonalou oslavu pro svou malou princeznu, ale čím jsem byla starší, tím míň jsem tyhle oslavy měla ráda. Moje máma se vážně snaží, ale už jednou musí pochopit, že už nejsem malé dítě, ale skoro dospělá žena.
"Asi na mě něco leze," pomyslím si sama pro sebe, opět zavřu oči a obrátím se na bok.
"Krásné narozeniny moje drahá," zní hlas mé mámy, když se otevřou dveře.
"Mami prosím, já nic slavit nechci," zavrčím a hodím si přes hlavu peřinu.
"Ale no ták, dneska máš 20 let, to je důvod na pořádnou oslavu," usměje se a sedne si na postel.
"Navíc, stejně musíš vstát nebo ani do školy nejdeš?"
"Jo jdu, ale mám ještě čas, přednášku mám až od desíti," vysvětlím jí a vylezu z pod peřiny.
Sednu si a kouknu na ni.
"Jen doufám, že zase neuděláš žádnou šílenou oslavu jako minulý rok, myslela jsem, že se propadnu do země, prosím tě mami…nic nedělej ano?" prosebně na ní koukám.
"Ale…!"zklamaně na mě koukne.
"Mami! Žádné ale. Nechci žádnou oslavu. Aspoň jednou udělej prosím, to o co tě žádám," vstanu a kouknu do šatníku.
Máma ještě chvíli sedí na posteli, pozoruje mě a pak s tichým povzdechem vstane a dá se na odchod.
"Dobře, slibuju, že nic dělat nebudu."
Zavře za sebou dveře a odejde. Já se zatím prohrabuju dál svým dost velkým šatníkem. Nakonec si vyberu bílé šaty, obyčejné, bez ramínek. Trochu se namaluju, pročešu si svoje dlouhé rudé vlasy, rychle vezmu tašku a běžím dolů. Táta si zrovna čte noviny a popíjí kávu, bratr si hraje v koutě s autíčky a máma něco dobrého kuchtí.
"Dobré ráno všem," řeknu, sednu si a naliju si pomerančový džus.
"A tady jí máme, naši velkou holku," usměje se táta, narovná si brýle na nose a složí noviny na stůl.
"Tati, doufám, že nebudeš taky začínat jako máma," kouknu po mámě, pak do sebe rychle hodím džus a sním aspoň jeden toust, abych měla v břiše aspoň něco.
"Kam tak pospícháš, myslela jsem, že máš přednášku později?"
"Mám, ale chci jít dřív, mějte se," rozloučím se a rychle vyběhnu ven.
Pomalu kráčím ke škole, mám čas, není kam spěchat. V hlavě se mi promítá, jak dneska strávím svůj den. Nejdřív nějak zvládnu školu, pak si koupím něco sladkého v mé oblíbené cukrárně ve mně městě. V půjčovně si vypůjčím pár dobrých filmů a zalezu si do postele, ze které vylezu až zase ráno. Nepotřebuju dárky, ani žádné oslavy, tohle mi bohatě postačí. Dojdu až do školního parku a sednu si pod svůj oblíbený strom. Opřu se a vytáhnu z tašky svou oblíbenou knihu. Než mi začne první přednáška, stihnu přečíst aspoň jednu kapitolu. Rozevřu knihu na stránce, kde jsem skončila minule a dám se do čtení. Nepřečtu pořádně ani první větu, když se začnu celá chvět.
"Sakra, co to semnou…," ani to nedořeknu, začne mě příšerně bolet hlava a nakonec i celé tělo. Rychle si ruce přiložím na spánky a snažím se na to nemyslet.
"Jste v pořádku?" zeptá se mě něčí hlas.
Po chvíli to najednou všechno přejde. Zvednu hlavu a kouknu na profesora Rogerse. Ricka Rogerse. Stojí naproti mně a starostlivě mě pozoruje.
"Já…už je mi líp," rychle se postavím, vezmu tašku a chci běžet pryč, ale on mě chytí jemně za ruku a zastaví mě.
"Nevypadalo to tak. Bolí Vás snad něco?" starostlivě se na mě podíval.
"Né vážně, je mi dobře," usměju se na něj. Lehce se mu vytrhnu a vběhnu do školy. Zamířím si to do třídy a posadím se do poslední řady. Ale dobře mi vážně není. Po chvílí mě zase začne bolet celé tělo, začnu se třást. Aniž něco řeknu, uteču z přednášky jako blesk. Nedívám se kolem sebe, jen utíkám chodbou ven, musela jsem někam zmizet a uklidnit se. Cestou však opět do někoho vrazím. A zase do profesora. A do toho samého.
"Páni, my máme na sebe štěstí," usměje se na mě, ale pak zvážní a zkoumavě si mě prohlíží.
Než stačí ještě něco dodat, zmizím.

Rick
Chvíli tam stojím a koukám na místo, kde ještě před chvíli stála. Vypadá, že je jí zle, moc zle. Byla bledá a celá se chvěla. Vydám se tedy za ní. Přece jí nenechám jen tak, ještě se jí vážně něco stane. Hledám jí kolem školy a pak si to zamířím do parku, kde jsem jí viděl ráno. Procházím mezi stromy, když narazím na její tašku pohozenou za školním parkem, Vezmu jí a vydám se dál hledat tu mladou dívku. Ale nikde není. Jakoby se najednou propadla do země, rozhodnu se tedy ještě pokračovat na konec, tam kde se pojí park s blízkým lesíkem.
"Že by běžela tam?" pomyslím si, ale pak myšlenku mávnutím ruky zaženu. Nakonec se přece jen rozhodnu, že bude dobré ještě jednou projít celý park, někde tu přece musí být. A pak to uslyším. Křik. Hrozný křik, plný bolesti, zoufalství a utrpení.

Tabitha
Utíkám stále dál a dál do lesa, moje tělo mě neskutečně bolí, hlava mi třeští jako nádoba plná střepů, která se má každou chvíli rozletět na milion kousků. Nevím co se semnou děje. A pak přijde ta nesnesitelná bolest. Chytnu se za břicho a upadnu na zem. Na zemi se schoulím do klubíčka a pláču. Svíjím se bolestí. Každá kost v mém těle se najednou zlomí. Po tváři se mi kutálejí slzy jako hrách. Připadám si jako ve zlém snu, chci se znova postavit, ale všimnu si své ruky. Vyděšeně sleduji, jak se moje nehty mění na zvířecí drápy a z mé měkké a jemné lidské kůže se stávají ostré a tvrdé šupiny, které obepínají každičký kousíček mého těla.
"Pane bože co to je…já…neeee…nechci to, co se to děje," pláču při pohledu na mé měnící se tělo. Stále mě všechno neskutečně bolí, už to pořádně ani nejde vydržet. Bojím se, že umřu, nebo že snad vyskočím z vlastní kůže. Stále křičím a svíjím se bolestí, když tu najednou vše pomine. Z mého těla se stane něco, co by mě snad ani ve snu nenapadlo. Stojím na čtyřech, mám dlouhý ocas, trny nesoucí se ze špičky ocasu přes záda, krk až na hlavu, obrovská křídla a vůbec jsem úplně jiná. Jsem drak. Velký a rudý drak. V mých hnědých očích se třpytí zbytky slz. Bolest už trochu ustoupila, ale ne zcela úplně. Jen tak tam stojím, koukám na svoje tělo.
"Tohle je snad noční můra," opakuji si stále dokola. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jak je možné, že se v dnešní době stane taková věc? Drak? Ti jsou jen v pohádkách, jsou vymyšlení, nežijí, tak jak to, že teď tak vypadám? V hlavě se mi rojí milion dalších otázek, na které mi stejně nikdo nikdy neodpoví. Pokud se to někdo doví, budou mě mít za blázna a někam mě zavřou. Nikdy neuvidím svou rodinu, ani přátelé. Budou mě studovat a testovat, dělat na mě pokusy. Budou mi ubližovat. Ale to já přece nechci! Zase propuknu v pláč. Ještě chvíli tam jen tak stojím v této podivné dračí podobě, když mě po chvíli opět přepadne neskutečná bolest. Silně a hlavně hlasitě jako drak zařvu na okolí, až se stromy otřásají. Měním se zpátky. Zase budu člověk, zase budu dívka. Snad. Ostny mizí, ocas pomalu také, mé zadní nohy už zase vypadají jako nohy člověka a ruce, ty už jsou také lidské. Po nějaké chvíli zmizí i bolest. Stojím tam úplně nahá a celá třesu se. Ne zimou, ale strachem z toho co se právě stalo. Sesunu se u nejbližšího stromu, kolena přitáhnu pevně k sobě a schovám hlavu, rozpláču se. Mám pocit, jako by mi hořelo tělo, jako by ani nebylo moje. Klepu se strachy. Vím, že bych měla jít domů, než mě tu někdo uvidí, ale nemám pořádně ani sílu vstát. Nemám oblečení, ani své věci. Chci se natáhnout po kus látky z mých šatů, abych se aspoň trochu zahalila, když si všimnu levého zápěstí. Zdobí jej tetování draka. Hlavu má položenou na hřbetu ruku v místě, kde mám palec, jeho tělo se pak točí kolem celého zápěstí. Přejedu si prstem po tetování. Kde se vzalo? Další otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Povzdechnu si a znova si položím hlavu na kolena, ani si neuvědomím, že mi tečou slzy po tváři.

Rick
Jdu na místo, odkud se ještě před chvíli ozýval neskutečný řev. Ani nevím, k čemu to mám vlastně přirovnat. Po chvíli dojdu až k ní. Sedí pod stromem, úplně nahá a pláče.
"Slečno Torresová?" opatrně se zeptám a popojdu k ní ještě blíž.
"Jděte pryč…vypadněte!" řekne, aniž by zvedla hlavu.
Rychle si sundám své sako a opatrně jí do něj zahalím, přece tu nebude nahá, ještě nastydne nebo jí tak někdo uvidí a vím, jací lidé dokážou být. Vymyslí si různě drby, jen aby co nejvíc člověku ublížili.
"Já…děkuji," šeptne a znova se rozpláče se.
"Ehm, nechcete mi říct, co se tu stalo a proč jste…bez šatů? A prosím, už neplačte, bude do dobré," chlácholím jí, aby přestala plakat a trochu se uklidnila.
"Né…nevím…prosím nechte mě tu…," šeptá mezi vzlyky a celá se chvěje strachy.
"To ani nápad, ještě se vám tu něco stane," zvednu jí ze země, vezmu do náruče a nesu zpátky.
Položí si svou hlavu na mou hruď a zavře oči. Po chvíli dojdu k mému autu, naložím jí, nasednu a nastartuji.
"Vezmu vás domů, takhle zpátky do školy nemůžete jít," řeknu a rozjedu se.
Za celou dobu nic neřekla, ani neotevřela oči, bojím se toho, že je snad…mrtvá. Ale žije. Hrudník se jí mírně zvedá a zase klesá podle toho, jak dýchá. Za několik minut dojedeme k ní domu, adresu jsem si zjistil z jejího průkazu, přece jen jsem měl její tašku. Opět jí vezmu do náruče. Zazvoním, ale když nikdo neotvírá, odemknu si jejím klíčem a vejdu dovnitř. Po schodišti se dostanu do prvního patra a zamířím do jejího pokoje. Hned poznám který to je, přece jen ten malý a dětský s autíčky to nemůže být. Opatrně jí položím na postel, trochu se pohne, obrátí se na bok a schoulí do klubíčka, nechám ji mé sako a přikryju jí ještě dekou, kterou má položenou vedle postele. Na zem k posteli položím její tašku a klíče na noční stolek. Naposled se za ní otočím a podívám se, jak spí. Zavřu dveře od pokoje a pak se odeberu zpátky do školy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama