Because ... only you can set me free ► 7. Kapitola

5. května 2016 v 16:06 | Ellie |  Because ... only you can set me free
Téma: TO/vlastní tvorba
Postavy: Lilian/Lilith, Klaus, Elijah, Davina, Hayley, Marcel, Rebekah, Sophie, atd… ◄ ZDE
Páry: Lili/Klaus/Elijah
Anotace: Klaus Mikaelson se po letech vrací do svého města, které kdysi se svými sourozenci vybudoval. Když však dojede do NO, zjistí, že je pod vládou jeho "syna" Marcela. Spolu s Elijahem a Becou se snaží znova si získat co je jejich, ale Marcel má v rukávu eso v podobě mladé čarodějky Daviny. Jenže ani Klaus nezůstává pozadu. Zjistí, že existuje ještě jedna osoba, která mu může pomoci a tak jí najde a unese k sobě do sídla. Lilian, mladá dívka, která ani netuší, kým doopravdy je, se snaží zjistit, proč je pro Klause tak důležitá. Vše se zkomplikuje v době, kdy se Lili začnou dít velmi divné věci. Začne tedy pátrat a tím se jí otevřou zakázané dveře do její minulosti. Jak nakonec příjme pravdu?
Poznámka: Agnes konfrontuje Madeleine, chce získat odpovědi. Podaří se jí to? Sophie se sejde s Klausem, aby mu řekla, co našla.



Kapitola sedmá

Teta Madeleine


Agnes
Vyjela jsem brzo ráno. V Covingtoně jsem chtěla být co nejdřív a jelikož, nejkratší cesta vedla přes jezero Pontchartrain, rozjela jsem se po silnici vedoucí přímo na druhý nejdelší most na světě, který spojoval oba břehy jezera. Bylo dobré, že jsem si přivstala, cesta po ránu nebyla tak přecpaná auty. Tajně jsem doufala, že Madeleine žije pořád v tom svém starém domě na konci města. Šlápla jsem na plyn a ujížděla dál. Asi po hodince jízdy, jsem konečně vjela do města. Jela jsem dál po hlavní silnici, přes celé město. Cesta mě zavedla až na její konec, kde jsem auto zastavila u postaršího patrového domku. Vystoupila jsem a zamířila si to ke dveřím. Párkrát jsem zaklepala, ale nikdo neotvíral. Usoudila jsem, že buď není doma anebo tady už dávno nebydlí. Chtěla jsem se vrátit k autu, když jsem uslyšela nějaký zvuk ze zadního dvora. Obešla jsem dům a dostala se tak do jakési malé zahrádky obehnané vysokými keři, všude, kde jsem dohlédla, byly různé bylinky a koření. Uprostřed toho všeho seděla Madeleine a vázala do kytice jakousi směs bylin.
"Z tebe je hotová čarodějnice," pousmála jsem se a došla až k ní.
"Ou to jsi ty? Co tě sem přivádí Agnes. Myslím, že naposled jsem tě viděla na pohřbu své drahé sestry," pozvedla hlavu, aby na mě líp viděla.
"Myslíš tvou sestru, která nás všechny zradila a ty samozřejmě s ní?"
"Nevím, o čem to mluvíš," znova sklonila hlavu a věnovala se své předešlé práci.
To že mi dokáže lhát takhle sprostě do očí, mě vytočilo ještě víc. Vzala jsem jí ten její pitomý košík a hodila o kus dál.
"Nehraj si semnou, moc dobře vím, že to dítě nezemřelo," zavrčela jsem naštvaně.
Madeleine se jen postavila a popošla k svému košíku, zvedla ho ze země a znova se s klidem posadila.
"Hodláš mě ignorovat?"
"Já ti nemám co říct Agnes. Zdá se, že si vzala do hlavy něco, co není pravda," dál si dělala svou práci.
Hlasitě jsem se musela zasmát. Jedno se ji muselo nechat a to jak dobře to hrála.
"Už toho má dost! Buď to řekneš po dobrém anebo to z tebe dostanu po zlém a ty moc dobře víš, že já toho schopná jsem," povýšeně jsem se na ní podívala.
"Tady tvoje magie neplatí, jsi mimo New Orleans, tady jsi jen obyčejný člověk. Nejsi o nic víc než já a teď vypadni z mého pozemku," zamračila se na mě.
"Vyhazuješ mě? Jak se opovažuješ. Jsi nic. Jen ubohý člověk," rozkřičela jsme se na ni.
"Ty nejsi ani ten člověk. Jsi horší než upíří a veškerá další nadpřirozená havěť. Nemáš srdce a nikdy jsi neměla. Chtěla jsi zabít nevinné dítě," rozkřičela se na mě Madeleine.
"Nevinné? Ona nebyla nevinná, všechny by nás zničila do jednoho. Byl by klid, ale ne, vy dvě jste si museli hrát na sudičky a toho parchanta zachránit," zuřila jsem, zaťala jsem ruce v pěst a popošla k ní blíž.
"Nelituju toho, že jsme jí zachránili. Má právo na život stejně jako ty nebo kdokoliv jiný. A ráda se budu dívat na to, jak tobě a ostatním nakope prdel," zasmála se hlasitě.
"Kde je?" zavrčela jsem.
"To se nikdy nedovíš. Potkáš ji, až nastane ten správný čas," řekla a obešla mě.
Chytila jsem ji pevně za ruku a prudce otočila ke mně.
"Ptám se tě naposled, kde je!" stiskla jsem její ruku pevněji a viděla, že jí tím způsobuji bolest.
"Vypadni Agnes," zavrčela skrz zuby a vytrhla se mi. Jen jsem se pousmála a pokynula mladíkovi, který stál kousek od nás, aby přišel.
"Heh přivedla sis posilu? Copak sama to nezvládneš?"
"Na rozdíl ode mě, on dokáže použít kouzla, takže se ptám naposled, kde je?"
"A já ti naposled říkám vypadni. Nebojím se tě," řekla rozhodně.
Jen jsem se pousmála a kývla jsem na Isaaca. Ten přikývl, že rozumí a začal odříkávat jedno ze zaklínadel. Měla jsem jí plné zuby. Založila jsem si ruce na prsou a sledovala co se děje. Isaac pokračoval dál, zatímco se Madeleine chytila na hrudi a popadala dech. Vítězně jsem se usmívala, když nakonec její tělo padlo k zemi a ani se nepohnula. Kdyby byla chytřejší a řekla by mi to bez těch jejich výlevu, mohla žít dál. Kývla jsem hlavou na Isaaca, aby zmizel, sama jsem zamířila ke svému autu a rozjela se zpět do města. Ještě zbýval nějaký čas, do té doby jsem jí musela najít a zabít.

Klaus
Poté co mi Sophie volala, jsem se s ní domluvil, že hned za ní přijdu do baru. Věděl jsem, že Lili se jen tak nehne z domu a tak jsem si mohl dovolit odejít. Nasedl jsem do Audi R8 GT Spyder černé barvy a rozjel se do města. Auto jsem zastavil v postranní uličce a zadem vešel dovnitř.
"Tak co pro mě máš?" posadil jsem se za bar.
"Informace. Měl jsi pravdu. Ona patří k nám. Teda patřila. Když jsi mi řekl, jak se jmenuje, snažila jsem se něco najít. Samotné jméno mi neřeklo nic, ale příjmení Lamont ano," nalila mi whisky a sobě taky.
"No pokračuj," vybídl jsem jí a napil se.
"Hledala jsem nějaké záznamy, když mi Sabine řekla o Marii. Marie Lamont byla kdysi jedna ze starších, zemřela před 20 lety 2 dny po porodu jedné z čarodějek. Ta dotyčná se jmenovala madame Claire, prostě jen příjmení bez jména, nevěděla jsem, o koho jde, nic mi to neříkalo a tak jsem zkusila pátrat dál, její jméno se objevilo znova po 4 letech, když opět porodila dceru," napila se.
Musím uznat, že jsem byl hodně zvědavý, co dál ještě našla, proto jsem pokynul rukou, aby pokračovala. Napila se a oběma nám nalila další sklenku.
"Tak už pokračuj, nemám na tebe celý den," netrpělivě jsem zavrčel.
"Nevím to sice úplně 100%, ale myslím, že dívka, kterou máš doma a o které jsi chtěl informace, má mladší sestru a to konkrétně Davinu, kterou má pod svými křídly Marcel. Začalo mi to dávat smysl, když jsem porovnala ta příjmení a časy narození. A taky mi došlo, proč mi přišla tak povědomá. Obě sestry si jsou podobné. Jediné co ovšem nechápu je to, proč o Lilith nejsou žádné záznamy, nic. Jakoby neměla existovat," napila se a podívala se na mě.
"Velmi zajímavé informace jsi mi dodala, musím uznat, že jsi odvedla dobrou práci," pousmál jsem se spokojeně. "Takže Davina je její sestra, hm… to se může i hodit. Chci, abys zjistila víc. Doufám, že ti nemusím, opakovat, že je to jen mezi námi," zamračil jsem se na ni.
"Jsem si vědoma toho, že bych byla asi hodně rychle mrtvá," zašklebila se. "Fajn, pokusím se zjistit ještě něco."
Dopil jsem a vstal.
"A hlavně rychle," dodal jsem a vydal jsem se ke svému autu.

Lili
Probudila jsem se až kolem poledne s hroznou bolestí na krku. Rukou jsem se chytila za ono místo, ale nahmatala jsem jen jakousi gázu, přelepenou leukoplastí. Posadila jsem se na posteli a vzpomínala, co se vlastně stalo. Promnula jsem si unavené oči a pak konečně vstala. Zamířila jsem do koupelny, postavila jsem se před umyvadlo a zvedla hlavu k zrcadlu. Musela jsem se zhrozit toho, co jsem viděla. Vážně jsem to byla já? Moje dlouhé vlasy mi stály na všechny strany, krk i oblečení jsem měla od krve a celá jsem byla bledá. Kdybych se neznala, řekla bych, že jsem asi duch nebo co. Svlékla jsem si věci a hodila je do koše na špinavé prádlo, vlezla jsem si do sprchy a chvíli tam jen tak stála. Nakonec jsem se umyla, vyšla a zabalila se do ručníku. Neposedné vlasy jsem si sepnula do culíku a lehce se namalovala, abych nevypadala jako strašidlo. Ránu na krku jsem si znova vyčistila a nechala tak. Vrátila jsem se do pokoje a z šatníku si vybrala džínové šortky a bledě modré triko. Obula jsem si žabky a vyšla z pokoje. Chtěla jsem jít dolů, když mě zastavil nějaký další hybrid s tím, že se musím vrátit do pokoje. Asi po 10-ti minutovém hysterickém proslovu, kdy jsem mu jednoznačně vylíčila, že pokud mě nepustí dolů do kuchyně, ztropím ještě větší povyk a Klaus ho někam zavře, mě nakonec přece jen pustil. Vydechla jsem si, i když jsem to nechápala. Došla jsem do kuchyně, kde už Elijah, Hayley a Rebekah obědvali, ihned všichni tři zvedli hlavy a pohlédli na mě.
"Proč tak vyvádíš?" zeptala se mě s úsměvem Beca.
"Protože mě tamten idiot nechtěl pustit z pokoje," ukázala jsem prstem na hybrida, který si zatím sedl do rohu a stále mě pozoroval.
"Proč nesmí z pokoje?" zamračila se na něj Beca.
"Mám příkaz od Klause, nesmí z něj ani na krok," odpověděl jí a pak se znova podíval na mě. "Ven si jídlo a jdeme zpátky, nechci kvůli tobě problémy."
"Já zpátky nejdu, ani nevím, proč tam musím být a vůbec, kdo me sakra pokousal?"
"No přece Klaus," odpověděla mi znova Původní blondýnka a znova se dala do jídla.
"A kdy? O tom bych přece něco věděla," zamračila jsem se.
"Zřejmě včera, když tě odtáhl do pracovny hned po tom, co jsme se vrátili domů," dodal Elijah a konečně se mi podíval do očí. To si samozřejmě nemohla nechat ujít Hayley, která těkala pohledem mezi ním a mnou. Zdálo se mi to nebo mezi nimi vážně něco je a ona na mě žárlí?
"Ale já… já si nic takového nepamatuju," řekla jsem po chvíli. "Jak dlouho jsem s ním byla v pracovně?"
"No asi něco přes půl hodinu. Jak si tohle nemůžeš pamatovat, podle toho jak hlasitě jste mluvili, šlo o hodně vážnou debatu," ozvala se Beca založila si ruce na prsou.
"Netuším. Poslední dobou mám více takových chvil, kdy si nepamatuju, jak jsem se kde dostala nebo co jsem dělala," opřela jsem se o kuchyňskou linku.
"Jaké například?" vložil se do toho znova Elijah.
"Tehdy když jsem mluvila s Klausem, pamatuju si jen příchod do pracovny a pak už jen jak mě nese do pokoje s bolestí hlavy. Nebo když jsem utekla, zastavila jsem se v uličce, otočila jsem se a za mnou stáli dva hybridi, nevím, co se stalo, ale najednou jsem měla výpadek, a když jsem se vzpamatovala, byla jsem už pár bloků dál a ani nevím, jak jsem se tam dostala a teď tohle."
"To nezní moc dobře," řekl Elijah starostlivým hlasem.
"Jo to mi začíná docházet taky," povzdechla jsem si.
Elijah vstal a popošel ke mně blíž. Podíval se mi do očí a lehce mě pohladil po tváři.
"Přijdeme na to, co se děje, slibuju," lehce se pousmál.
Sklonila jsem zrak a raději popošla k lednici, vzala si z ní pár věcí a udělala si aspoň tousty, nalila jsem si sklenici vody a i s jídlem jsem vyšla z kuchyně. Hybrid mě následoval a nebyl jediný, na schodišti mě odchytila Hayley. Už jen ten výraz, který nahodila, mi napověděl, že to nebude zrovna přátelská konverzace.
"Chci, aby ses od něj držela dál," zavrčela mírně.
"Od Klause? Tak to ti ráda splním," pousmála jsem se a znova se otočila, abych pokračovala do svého pokoje.
"Ne, jeho nemyslím, toho si klidně nech, ale od Elijaha se drž dál," pevně mě chytila za ruku a donutila mě tak znova se k ní otočit.
"A to už proč? Patří ti snad?" zamračila jsem se a vytrhla se jí.
"Varuji tě, dokážu být milá stejně tak jako dokážu byt mrcha a tohle ber jako přátelskou radu."
"Vidíš problém tam, kde vlastně ani žáden není a za to, že jsi paranoidní, já bohužel nemůžu," pousmála jsem se mile a odešla k sobě do pokoje. Co si myslela? Že mi tu bude říkat, co mám anebo nemám dělat? Ona? Která čeká dítě s Klausem, ale zálusk ma na jeho bratra? Jen jsem pokroutila hlavou a sedla si na postel. Zrovna jsem se chtěla zakousnout do toustu, když mi zazvonil mobil. Natáhla jsem se pro něj. Na displeji svítilo neznámé číslo, ale i tak jsem to zvedla.
"Slečna Lamont?" ozval se z druhé strany mužský hlas.
"Ano? Kdo jste?" zeptala jsem se zvědavě.
"Jsem lékař vaší tety Madeleine. Chci vám oznámit, že leží u nás v nemocnici a bohužel to s ní nevypadá dobře."
"Jak? Co se stalo?" nevěřila jsem tomu, co jsem právě slyšela.
"Vaše teta měla zřejmě srdeční příhodu, bohužel bydlí sama a než jí našel soused," dodal.
"Je… je naživu?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem.
"Ano je, ale její stav se stále zhoršuje, volám vám i proto, že by vás teta ještě ráda viděla."
"Hned tam budu, dorazím, jak nejrychleji to půjde, a prosím, zachraňte jí," rychle jsem se postavila a hledala svou bundu.
"Uděláme, co bude v našich silách," řekl a položil.
Rychle jsem na sebe hodila bundu a vyletěla z pokoje jako vítr.
"Klausi! Klausi!" volala jsem jeho jméno. Musel mi pomoct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama