Because ... only you can set me free ► 15. Kapitola

6. května 2016 v 15:31 | Ellie |  Because ... only you can set me free
Téma: TO/vlastní tvorba
Postavy: Lilian/Lilith, Klaus, Elijah, Davina, Hayley, Marcel, Rebekah, Sophie, atd… ◄ ZDE
Páry: Lili/Klaus/Elijah
Anotace: Klaus Mikaelson se po letech vrací do svého města, které kdysi se svými sourozenci vybudoval. Když však dojede do NO, zjistí, že je pod vládou jeho "syna" Marcela. Spolu s Elijahem a Becou se snaží znova si získat co je jejich, ale Marcel má v rukávu eso v podobě mladé čarodějky Daviny. Jenže ani Klaus nezůstává pozadu. Zjistí, že existuje ještě jedna osoba, která mu může pomoci a tak jí najde a unese k sobě do sídla. Lilian, mladá dívka, která ani netuší, kým doopravdy je, se snaží zjistit, proč je pro Klause tak důležitá. Vše se zkomplikuje v době, kdy se Lili začnou dít velmi divné věci. Začne tedy pátrat a tím se jí otevřou zakázané dveře do její minulosti. Jak nakonec příjme pravdu?
Poznámka: Lili cestou domů potká Sabine. Jejich rozhovor se nakonec zvrtne v nelítostný boj o život.



Kapitola patnáctá

Celeste


Lili
Vracela jsem se zpátky do sídla. Zrovna jsem projížděla jednou opuštěnou ulicí, když mé auto začalo stávkovat.
"No ták jeď!" zavrčela jsem, ale moje autíčko mě prostě neposlouchalo.
Místo toho úplně zastavilo a odmítalo znovu naskočit. Třískla jsem silně rukou do volantu a nakonec vystoupila. Přešla jsem ke kapotě a otevřela jí. Z vnitřku se vyvalil hustý dým.
"Skvělé," zamručela jsem si jen tak pro sebe a snažila se najít příčinu, proč auto zastavilo.
V autech jsem se trochu vyznala, jeden známy ještě z baru mě do toho zasvětil. Jednou rukou jsem držela kapotu auta a druhou se matně snažila hrabat v motoru. Jenže žádnou chybu jsem neodkázala najít. Víc jsem se naklonila dovnitř, abych lépe viděla, když motor najednou vzplál a na mě vyšlehly obrovské plameny. Vykřikla jsem a uskočila dřív, než mě to stihlo nějak popálit.
"Do prdele!" zamručela jsem a koukala se na tu spoušť.
"Nepotřebuješ pomoct?" ozvalo se zničehonic za mnou.
Otočila jsem se a pohlédla na mladou ženu tmavší pleti s delšími kudrnatými vlasy. Vypadala docela mile a snad i neškodně.
"Možná… pokazilo se mi auto," řekla jsem a pozorovala jí.
"To vidím," pousmála se. "Trošku hoří."
"Jenže já nechápu co se děje," zamumlala jsem tiše a koukla na ni. "Vyznáš se v autech?" zeptala jsem se jí zvědavě, nevypadala, že by se v tomhle oboru nějak vyznala, spíše naopak.
"Tak trochu jo," usmála se a popošla směrem ke mně. "Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala se hned na to.
"Lili," zamumlala jsem.
"Tedy pěkné jméno, já jsem Sabine," pousmála se.
Oheň v motoru mezitím ustál, tak jsem si řekla, že se na to znova kouknu. Pořád mi ale nešlo do hlavy, jak to, že se auto najednou pokazilo, když bylo nedávno na kontrole a navíc zčista jasna se objevila pomoc. Tohle město bylo prolezlé skrz na skrz různou nadpřirozenou havětí, mohlo mi dojít, že tady to nikdy není jen tak.
"Co jsi zač?"zeptala jsem se přímo, nač chodit kolem horké kaše a hrát tu divnou hru na pomoc.
"Jen kolemjdoucí nic víc. Viděla jsem, že máš trable, tak jsem ti chtěla nějak pomoct, tahle místa tu nejsou zrovna bezpečná," koukla na mě s úsměvem.
Nevěřila jsem jí. Teda mé druhé já. Cítila jsem zvláštní neklid uvnitř sebe. Zřejmě v mé tváři zpozorovala, že mi něco nesedí. Pousmála jsem se jen a chystala se zavřít kapotu auta, když mě praštila. Instinktivně jsem se chytila za bolavé místo. Ruka se mi barvila krví. Nechápala jsem to. Začala mě bolet hlava a pak to přišlo, ten známý pocit. Věděla jsem moc dobře, co po něm následovalo. Kontrolu nade mnou vždy pak převzala ta druhá. A to, co prováděla ona, už jsem si tak nějak nepamatovala. Bolest hlavy se stupňovala dál, chytila jsem se za spánky. Nadechla jsem se a zavřela oči.
Když jsem je opět otevřela, byla jsem to opět já, divoká Lilith. Jaký skvělý pocit. Né, že bych neměla ráda tu hodnou část, ale když ona byla taková upjatá. Chytla jsem se znova za místo, ze kterého mi vytékala krev a pak na tu mrchu, který mě praštila.
"Co sis to sakra dovolila?" zavrčela jsem na ni naštvaně, podle toho jak na mě koukala, asi ani naši malou výměnu nezaregistrovala, což bylo plus pro mě.
"To co si zasloužíš," pousmála se.
"Už mi to došlo, ta porucha nebyla náhoda co," ušklíbla jsem se. "Mohlo mě napadnout hned, že v tom máš prsty… prý náhodná kolemjdoucí, jasně."
"Nějak jsem tě musela zastavit," založila si ruce v bok, byla si vším tak jistá.
Kdyby jen tušila, že už před ní nestojí ta Lili, která čarovat nedokáže a navíc je ta hodná, ale Lili, která si její smrt naplno užije.
"Hm, na nic lepšího ses nezmohla?" rozesmála jsem se a ona se zarazila.
"Klidně přitvrdím, když chceš," zavrčela a mávla rukou, moje tělo proletělo na druhou stranu a zastavilo se až o zeď starého domu.
"Mrcho," řekla jsem si spíše pro sebe a postavila se, Sabine mezitím zamířila ke mně.
"Mám tě přivézt živou, tak mě už nezkoušej," znova ke mně natáhla ruku, ale místo aby znova použila kouzlo ona, jsem se do toho pustila já.
Vykřikla bolestí a poklekla na zem.
"Malé překvapení," usmála jsem se.
"To není možné, ty… ty nemáš mít moc," koukla na mě a postavila se.
"A právě tomu se říká…PŘEKVAPENÍ!" mrkla jsem na ni, zuřila, to bylo hodně zřejmé.
"Ty nevíš, s kým máš tu čest," usmála se, znova ten její sebevědomý úšklebek.
"Oprava, to ty nevíš, s kým máš co dočinění. Myslíš si, že nevím, kdo jsi?… Celeste?" možná moje drahá polovička nevěděla nic, ale já ano, dokázala jsem mnohé vycítit.
Když jsem vyslovila to jméno, zarazila se, muselo jí hodně překvapit, že to vím.
"Co jsi to právě teď řekla?"
"To co jsi slyšela Celeste," zasmála jsem se. "Moc dobře vím, kdo jsi. Nemusíš dál předstírat opak. Poslali tě oni nebo to byl tvůj stupidní nápad?" pozvedla jsem obočí.
"To je snad jedno ne," zavrčela naštvaně a začala něco odříkávat.
V momentě jsem jí zastavila. Jednoduše jsem s ní praštila o zeď, tak jako ona semnou.
"To aby sis pro příště zapamatovala, s kým mluvíš!"
"Ano, moc dobře to vím. S malou děvkou, která má být už dávno mrtvá!" křikla na mě a vstala, pomalu se blížila ke mně.
Odhodila jsem jí znova od sebe a mířila si to k ní, když se začala smát jako šílenec.
"Klidně mě zabij, najdu si jiné tělo a pak po tobě půjdu znova a znova."
Zamračila jsem se na ni.
"Ty už nikde skákat nebudeš mrcho. Měla jsi už dávno hnít v hlíně a já ti k tomu ráda dopomůžu," ušklíbla jsem se na ni a přešla před ní, dřív než stačila něco udělat, jsem svoje ruce položila na její spánky a jen tak prohodila pár slov.
"Co jsi to udělala!" křikla na mě, když jsem skončila.
"Řekla jsem ti, že tě vrátím tam, kam patříš. Teď už navždy."
"Tak to tě pak vezmu sebou!" zavrčela a znova jsem letěla vzduchem, hlavou jsem pořádně narazila proti zdi.
Skvělé určitě budu mít bouli. Chytla jsem se za bolavé místo a pomalu vstala.
"Chtěla jsem to udělat pomalu, ale rozmyslela jsem si to," tohle přehnala, semnou tahle házet nebude.
Udělám to, co jsem měla udělat už dávno. Bude výstrahou pro ostatní a pomsta za tetu.
Aspoň z části. S naštvaným a odhodlaným výrazem jsem přešla k ní, chytila jí za spánky a něco si tiše zašeptala. Moc, která dřímala ve mně, pomalu přecházela do ní. "Bohužel" její mysl a tělo takový tlak nezvládaly. Začala krvácet z očí, nosu a úst. Bolestně vykřikla, než se její hlas ztišil a srdce přestalo bít. Pustila jsem její mrtvé tělo na zem. Pousmála jsem se, byl nejvyšší čas vrátit sladkou Lili. Ponořila jsem se do své temnoty a nechala na světlo vyjít jí. Jen ať vidí, co dokážeme.
Zamračila jsem se, zase jsem byla zpět. Ani nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Jediné co jsem věděla, bylo, že mě příšerně bolela hlava. Položila jsem ruku na oné bolestivé místo a mou dlaň ihned pokryla červená lepkavá tekutina. Super, rána mi krvácela. Moje zděšení nabylo na intenzitě v momentě, kdy jsem spatřila Sabine - Celeste přede mnou. Byla mrtvá o tom nebylo pochyb. Nevěděla jsem co dělat. Obešla jsem její tělo a zamířila k autu, rychle jsem nasedla a modlila se, aby znova nastartovalo a já tak mohla zmizet. Zkusila jsem to poprvé a nic, podruhé…auto chytlo až na potřetí, šlápla jsem na plyn a zamířila k sídlu. Musela jsem domu. Hlava mi třeštila a já cítila, jak mi pramínky krve stékaly po tváři. Doufala jsem jen v to, aby doma nebyl Klaus. Za tohle by mě asi zabil. Neposlechla jsem ho a utekla. Poslední věc, kterou jsem teď potřebovala, byl naštvaný Klaus.

Elijah
Seděl jsem v obývacím pokoji a popíjel whisky. Dům byl tichý a temný. Klaus byl pryč, sestra šla za Marcelem, zřejmě… a Hayley spala. Jediné co jsem netušil, bylo, kde se právě teď nachází, Lili. Dopil jsem sklenku a chystal se jít do svého pokoje, když jsem uslyšel zvuk auta v garážích a následně na to tiché kroky, vedoucí do domu. Postával jsem u schodiště, byla tma, takže mě nebylo vidět, byl jsem tedy ve výhodě. Naslouchal jsem krokům blížícím se ke mně, hned na to se objevila drobná silueta. Sestra to nebyla, ta nechodila tak tiše, mohla to být jen jedna osoba. Šla tiše dál, neviděla mě a já čekal na tu správnou chvílí, když byla skoro u mě, rozsvítil jsem lampu kousek ode me. Leknutím sebou trhla, když na mě pohlédla. Chtěl jsem se zeptat, kde byla, ale když jsem jí uviděl, nezmohl jsem se na slovo. Byla vyděšená, rozcuchaná se zaschlou krví na tváři a ve vlasech.
"Co se ti stalo?" zeptal jsem se.
"Nic," zašeptala. "To nic není. Je tu Klaus?" zeptala se s obavou v hlase.
Jen jsem zavrtěl hlavou a mohl tak slyšet, jak si oddechla. Zřejmě se bála, aby nezjistil, že byla pryč. Chytila se za hlavu a přivřela oči. Na nic jsem nečekal a vzal jí do náruče.
"Dám ti svou krev, rána se ti zahojí a nikdo nic nepozná," jen přikývla a opřela si svou hlavu o mou hruď.
Cestou nahoru jsem přemýšlel, do kterého pokoje jí vzít, jelikož byl můj blíže, bylo rozhodnuto. Loktem jsem si otevřel a i s ní vešel dovnitř. Uložil jsem jí do postele a posadil se vedle ní. Koukala na mě těmi svými kukadly, kterým jsem sotva odolal. Lehce se zavrtěla. Vzpamatoval jsem se, rozkousl si zápěstí a přiložil jí ho ke rtům. Zamračila se, ale pak svoje rty přisála na mé zápěstí a začala pít. Prohltla pár doušku a odtáhla se, rána na hlavě se jí krásně zahojila. Vstal jsem a podal ji čisté věci na spaní, vzala si je a pomalu se oblékala, zatímco jsem jí šel pro mokrý ručník. Než jsem došel zpátky, už ležela převlečená v posteli, znova jsem se k ní posadil a pomalu jí setřel krev z tváře a vlasů.
"Proč to děláš?" zašeptala tiše. "Proč se o mě tak staráš?"
Co jsem jí měl říct, že mě k ní něco táhlo? Že jsem jí měl možná… rád? Ne, takový já nejsem.
"Dělám to, co bych udělal pro každého," setřel jsem poslední kapky krve a položil ručník na noční stolek.
Měl jsem pocit, že mi moc nevěřila, ale nic neřekla. Mlčela, jen mě sledovala. Postavil jsem se a uhladil si sako.
"Měla by ses prospat," řekl jsem a otočil se na odchod, chtěl jsem jí nechat vklidu se prospat, když mě chytila za ruku.
"Nechoď, prosím," koukala na mě tím svým nevinným pohledem.
"A řekneš mi, co se ti stalo?"
"Já… nevím, teda vím, tak nějak, ale neudělala jsem to já… to ona. Lilith, když jsem byla zase při smyslech, už jsem jen koukala na tělo."
"Čí tělo to bylo?" zeptal jsem se.
"Myslím, že se jmenovala Sabine."
Zarazil jsem se u toho jména. Znal jsem jí. Čarodějka místního covenu. Ale nechápal jsem, co měla společného s Lili. Došlo mi to, až když se pomalu rozpovídala o tom, jak se jí pokazilo auto, jak se objevila Sabine i o jejím výpadku. Konečně mi vše dávalo smysl. Až coven zjistí, co se stalo, znova někoho pošle, aby jí dostali. Musel jsem si promluvit s Klausem, tohle už přesahovalo všechny meze. Pohlédl jsem na ni, ležela tam tak nevinně. Měl bych jít, ale když na mě znova koukla těmi kukadly, sundal jsem si sako a lehl si k ní. Hned se ke mně přivinula. Ochranářsky jsem ji objal a dal letmý polibek do vlasů. Uvelebila se pohodlněji a po chvíli jsem slyšel, jak pravidelně oddechovala. Usnula. Zavřel jsem oči a snažil se udělat to samé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama