Because ... only you can set me free ► 14. Kapitola

6. května 2016 v 15:29 | Ellie |  Because ... only you can set me free
Téma: TO/vlastní tvorba
Postavy: Lilian/Lilith, Klaus, Elijah, Davina, Hayley, Marcel, Rebekah, Sophie, atd… ◄ ZDE
Páry: Lili/Klaus/Elijah
Anotace: Klaus Mikaelson se po letech vrací do svého města, které kdysi se svými sourozenci vybudoval. Když však dojede do NO, zjistí, že je pod vládou jeho "syna" Marcela. Spolu s Elijahem a Becou se snaží znova si získat co je jejich, ale Marcel má v rukávu eso v podobě mladé čarodějky Daviny. Jenže ani Klaus nezůstává pozadu. Zjistí, že existuje ještě jedna osoba, která mu může pomoci a tak jí najde a unese k sobě do sídla. Lilian, mladá dívka, která ani netuší, kým doopravdy je, se snaží zjistit, proč je pro Klause tak důležitá. Vše se zkomplikuje v době, kdy se Lili začnou dít velmi divné věci. Začne tedy pátrat a tím se jí otevřou zakázané dveře do její minulosti. Jak nakonec příjme pravdu?
Poznámka: Lilian se rozhodne navštívit Davinu a promluvit si s ní. Proběhne jejich rozhovor tentokrát v klidu? A co chce Beca po Lili?



Kapitola čtrnáctá

Rozhovor


Lili
Vzala jsem knihu a schovala jí do tašky. V pokoji jsem jí nechat nechtěla, né že bych jím nevěřila, přece jen jí nikdo kromě mě nemohl otevřít. Spíš šlo o to, že jsem jí chtěla ukázat Davině. Chtěla jsem vědět, zda i ona jí dokáže otevřít a číst v ní. Jestli je stejně zvláštní, když už jsme sestry. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Celou dobu jsem si myslela, že nikoho nemám, kromě tety. A najednou se v Klausově domě zjeví mladá dívka, mě tolik podobná a říká, že jsme rodina. Můj první dojem? Šok. Ano šok. Možná překvapení, nevím jak to nazvat. Za poslední týdny se v mém životě tolik změnilo. Bývala jsem úplně obyčejná dívka, žila jsem v malém bytě kousek od francouzské čtvrti, blízko baru, kde jsem pracovala. Tu práci jsem měla moc ráda, poznala jsem tolik nových lidí. A moje kolegyně byla asi moje jediná kamarádka. Docela mi chyběla, všechno z mého starého života mi moc chybělo. U Klause jsem se necítila doma a ani dobře. Vždyť mě unesl, vyhrožoval a pořád po mě něco chtěl. Vlastně teď už vím přesně, co ode mě tolik chce. Jsem to já a to čím jsem. Měl mě u sebe jen, aby mě mohl využívat.
Povzdechla jsem si a nasedla do svého auta, které už takovou dobu jen stálo ve velké garáži. Nastartovala jsem, počkala, až se otevřou vrata a šlápla na plyn. Auto zapředlo jako kočka a s hlasitým burácením jsem vyjela rychle pryč. Nevím jak, ale přesně jsem věděla, kde sestru hledat. Projížděla jsem ulicí ve svém milovaném autě a cítila se zase svobodná. Zase jako dřív. Netrvalo dlouho a zastavila jsem u místního kostela. Dobře jsem věděla, o jaký kostel jde i co se v něm kdysi stalo. Velmi tragická událost.
Auto jsem nechala na krajnici u kostela a vystoupila jsem, prohlédla si budovu v celé své kráse. Přitiskla jsem si tašku blíže k tělu a vyrazila dovnitř. Vešla jsem předními dveřmi a prošla až do hlavní části, kde v čele nacházel oltář se svíčkami, nějakou knihou, před ním se rozprostíraly nějaké lavičky. Bylo tam šero, jediné zdroje světla, které se tam nacházely, byly ze svíček a z hlavních dveří, které jsem nechala pootevřené.
Popošla jsem trochu dál, když se za mnou ozval něčí hlas.
"Co pro vás můžu udělat, slečno," otočila jsem se a dívala se do tváře muže ve středních letech.
Podle oblečení jsem ho typovala na místního kněze.
"Někoho tu hledám, třeba byste mi mohl pomoct."
"Rád bych, ale kromě mě tu nikdo není. Mimochodem, jsem otec Kieran," představil se mi a podal mi ruku.
Opatrně jsem si s ním potřásla, aniž bych prozradila svoje jméno.
"Tak koho tady hledáte?" zeptal se a nepřestával mě pozorovat.
"Svou sestru, Davinu," pozvedla jsem obočí a čekala jeho reakci.
Nejdříve se zatvářil překvapeně, po pár sekundách se však jeho tvář znova změnila. Tentokrát vypadal jako, kdyby o ni vůbec nic nevěděl, ale já mu to ani v nejmenším nevěřila.
"Neznám žádnou dívku tohoto jména," vypadlo z něj nakonec.
"No nevypadá to tak. Vím, že je tady, takže se nesnažte mi namluvit něco jiného," zamračil jsem se. "Neodejdu odsud, dokud mi neřeknete, kde je," založila jsem si ruce na prsou a zamračila se ještě víc, nehodlala jsem se vzdát.
Chvíli mě pozoroval, než si rezignovaně povzdechl a ukázal prstem na zadní schodiště vedoucí kdesi nahoru do věže.
"No vidíte, že to šlo," pousmála jsem se a vydala se nahoru.
Stoupala jsem ztrouchnivělým schodištěm pomalu výš a výš a doufala, že tam bude sama. Když už jsem stála u dveří, pořádně jsem se nadechla a tiše zaklepala.
Chvíli se nic nedělo, bylo ticho, zevnitř jsem neslyšela nic. Už jsem se otočila na odchod, když se dveře samy od sebe otevřely. Neváhala jsem a vešla dovnitř. U stojanu s plátnem stála moje sestra a nevěřícně na mě koukala.
"Ty jsi přišla," řekla tichým hlasem a odložila štětec, který doposud držela v rukou.
"Ano přišla, musíme si promluvit," dodala jsem a popošla k ní.
"O čem?" přešla k posteli a posadila se na ni, zatímco já si sedla oproti ní na malou stoličku.
"O nás, o rodině, o tom kdo jsme."
"Takže jsi taky čarodějka," koukla na mě. "Tedy, když jsi moje sestra, tak je to jasné."
"No asi, nejsem si moc jistá, víš," otevřela jsem svou tašku a vytáhla knihu na světlo.
"Co tím myslíš, že si nejsi jistá?" zeptala se a zvědavě pokukovala po knize.
"Hned to vysvětlím, jen… otevři jí prosím," řekla jsem a podala ji jí.
Zkoumavě si jí prohlížela, následně si jí položila na nohy a chtěla otevřít, ale nešlo to. Stejně jako Klausovi, Elijahovi tak ani jí se to nepodařilo, čímž jsem se jen utvrdila v tom, že jen já jsem oprávněna v ní číst.
"Nejde to. A vůbec, co je to za knihu?"zeptala se podávajíc mi ji zpátky.
"Zřejmě je načase říct ti něco o naší matce, o mě a všem co zatím vím," povzdechla jsem si a začala s vyprávěním.
Teda spíš jsem se snažila jí převyprávět vše, co jsem se dočetla v dopisech, které mi zanechala teta. Abych svá slova potvrdila, vytáhla jsem z tašky i oné dopisy, které si Davina přečetla. Když tak udělala, převyprávěla jsem jí ještě tajemství, které skrývala kniha před námi i to, co se v ní objevilo ve chvíli, kdy jsem jí otevřela. Davina mě celou tu dobu bedlivě poslouchala, visela na každičkém mém slově. Nejdříve nevěřila, že by toho všeho byla naše matka schopná, ale pak mi vysvětlila sklizeň a já pochopila, že to nebyla dobrá osoba. Naše matka byla jedna chladná a odměřená žena, která viděla jen sebe, bylo jí jedno, co je s jejími dětmi. Mě chtěla zabít hned po narození a sestru při podivném rituálu, kde ani není jisté, že by se vůbec vážně vrátila. Ani jedna z nás to neměla lehké. Davina sice žila s matkou, ale ani to nebylo ideální. Když jsem jí všechno povyprávěla, nastalo ticho. Ani jedna z nás tak nějak nevěděla co říct.
"Takže když to chápu správně, jsi čarodějka, ale trochu jiná než já," prolomila to ticho po chvíli.
"Asi ano, jenže zatím bez moci," koukla jsem na ni. "Bojím se toho, vlastně ani nevím co čekat. Co když pak někomu ublížím. Tedy spíš ta druhá ve mně," povzdechla jsem si.
Pořád jsem si nemohla zvyknout, na to, že jsme vlastně dvě. Že moje já se rozdělilo a občas dělá mým jménem problémy jiným.
"Jde to nějak zastavit?" zeptala se mně Davina.
"Podle knihy jde moje já znova spojit v jedno při nějakém rituálu nebo co, ale sama nevím pořádně, o co jde," odpověděla jsem jí, pořád jsem měla před očima všechno, co stálo v knize.
"Když mi dovolíš ti pomoc, tak na to spolu možná přijdeme," usmála se na mě moje malá sestřička.
"Omlouvám se, za včerejšek, myslím, že jsem to ani nebyla já."
"To nic. Jsem ráda, že jsi nakonec přišla a řekla mi o sobě, teď aspoň vím, že nejsem sama, že mám sestru," objala mě, nečekala jsem to, ale nakonec jsem objala i já jí.
"Už půjdu, než mě tu někdo najde, zase se uvidíme, slibuju," ještě jednou jsem jí objala a pak jsem se odebrala na odchod.
Došla jsem dolů. Naštěstí tam už kněz nebyl, tak jsem rychle proklouzla ven a zamířila si to k autu. Byla jsem ráda, že jsem měla možnost mluvit se sestrou. Teď však bylo hlavní se dostat zpět do domu, dřív než to někdo zjistí, že jsem byla pryč.

Rebekah
Sledovala jsem jí od doby, co vyšla ze sídla. Klaus jí zakázal chodit ven, ale ona to i přesto porušila. Mě zajímalo proč. Kvůli čemu tak riskovala, že Klause naštve. A tak jsem se rozhodla jí sledovat a vyplatilo se. Zrovna vyšla z kostela a mířila ke svému autu. Zrovna když se chtěla posadit, tak jsem k ní došla a lehce se jí dotkla na rameni.
"Máš minutku?" zeptala jsem se, když se otočila.
"Co chceš Beco?" zamračila se na mě, ani se nedivím, nezačaly jsme zrovna dobře.
"Promluvit si… co kafe?" nasadila jsem svůj úsměv a doufala, že přikývne.
"Promiň, ale nemám čas," vytrhla se mi a otevřela dveře auta.
Dřív než stačila nasednout do auta, lehce jsem jí omráčila a vtlačila na místo spolujezdce. Sama jsem si sedla na místo řidiče a rozjela se k Marcelovi. Cestou jsem však přemýšlela, zda dělám dobře. Pořád mi hlavou vrtalo, proč jí tak moc všichni chtějí. Nakonec jsem změnila směr jízdy a jela za město. Zastavila jsem na jednom odpočívadle a čekala, až se Lili probudí. To naštěstí netrvalo dlouho, asi po 5 minutách se vedle mě zavrtěla.
"Co jsi to udělala sakra," zavrčela svá první slova.
"Nic, jen tě trochu nechala prospat," usmála jsem se a koukla na ni. "A teď si promluvíme."
"Nevím o čem."
"Chci vědět, proč jsi tak důležitá, že tě chce snad celé město," začala jsem.
"Nejsem nijak důležitá, pleteš si mě asi s někým jiným," zamračila se na mě, ale já se nenechala odbýt.
"Přestaň se vymlouvat, nejsem idiot."
"Řekla jsem ti to před chvíli, ale pokud to chceš zopakovat znova, fajn. Nejsem nijak zvláštní, tedy alespoň o ničem nevím," trvala si stále na svém.
"Lili, já vím, že ne. Nemusíš to přede mnou tajit. Tehdy jsem tě viděla, to co jsi udělala těm hybridům v ulicích a také vím, že jsi Davinina sestra, takže jsi i čarodějka,"pousmála jsem se a sledovala její překvapivý výraz.
"Ne tak úplně," dodala.
"Co tím myslíš?" nechápala jsem, kam tím míří.
"Jsem Davinina sestra, ale nevím, zda jsem i čarodějka," řekla.
Tohle mi trochu nesedělo.
"Jak nevíš?"
"Je to složité," povzdechla si. "Když jsem sama sebou, jsem normální, nic neumím, ale když jsem ta druhá, kouzla asi umím."
Překvapeně jsem se usmála. Tohle bylo velmi zajímavé. Napadlo mě, že bych tohle mohla využít sama. Klaus měl vždy všechno a Marcel šel v jeho stopách. Bylo načase, abych i já měla nějaké slovo a teď jsem měla před sebou dokonalou zbraň.
"Pomůžu ti," řekla jsem po chvíli.
"Jak? A proč bys to dělala?" pozvedla zvědavě obočí.
"Koukej, sama víš, co ti udělal Klaus, navíc není jediný, kdo po tobě půjde, já ti nabízím svou ochranu a pomoc. Já ti pomůžu získat kontrolu nad sebou a ty mi pomůžeš se trochu se pomstít bratrovi, co ty na to?"
Chvíli přemýšlela, než souhlasně přikývla.
"Dobře, beru to."
"No super, takže spojenci?" pousmála jsem se na ni a ona udělala to samé.
"Spojenci," mrkla a nasedla do auta, zřejmě se vracela domů.
Spokojeně jsem se usmála a sama se vmísila do davu, musela jsem vymyslet dokonalý plán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama