You Are Mine ► Prolog

8. dubna 2016 v 19:51 | Tew* |  You Are Mine
Téma: The Vampire Diaries
Hlavní pár: Kol/Elena/Enzo
Další páry: Zatím žádné
Hl. postavy: Elena, Kol, Enzo, další časem
Vedlejší postavy: Časem
Anotace: Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, která slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co se však stane, když si nebude dávat pozor? Napíše se tak její budoucnost, ve které utíká před majetnickým upírem, který věří v lásku na první pohled a nehodlá se jí vzdát.
Tew*: Povídka převedená z mého minulého blogu a ráda bych v ní zde pokračovala. Snad se bude líbit. :)

Rok 1620, Bulharsko, Sofie
Procházela jsem chodbou sídla. Vlastně jsem ani nevěděla co to je. Sídlo, zámek nebo hrad? Jediné co vím je, že to bylo obrovské a pokračovalo to dál a dál. Jako kdyby to nikde nekončilo.
Na stěnách, které byly hlavně rudé, bylo několik obrazů ve zlatých rámech, na kterých byly kresby, které malovali ti nejslavnější umělci. Ano, něco vím. Po večerech, kdy jsem měla většinou volno, jsem se sama učila v knihovně, kde jsem četla z různých svazků, učila se jazyky, dějiny, další různá fakta.
Teď jsem ale nevěděla zhola nic. Nový šlechtic, který přijel do města a získal tohle sídlo - zámek, hrad, cokoliv - si nepotrpěl na představování, takže když jsem byla přidělena do jeho služeb, nevěděla jsem ani ťuk.
Uhladila jsem si nervózně své šaty služebné. Jednoduché šaty, které byly o něco kratší, někam pod kolena, barvu měly noční oblohy a rukávy dlouhé. Tyto šaty mi byly přiděleny a opravdu se mi líbily. Sama jsem si skoro nic nemohla dovolit, takže něco takového pro mne bylo opravdu moc.
,,Budete přímo podřízená našemu pánovi," ozval se po chvilce komorník a já vzhlédla. Dál si to pelášil chodbou rychlostí blesku a já musela i popobíhat. Přišlo mi, že mluvil jako někdo, komu je vlastní tělo vzdálené. Hlas měl bez emocí. Budu taky taková, když budu pracovat pro tohoto muže?
,,Jistě," zašeptala jsem podřízeně a málem do něj narazila, když se prudce zastavil před jedněmi dveřmi. Byly vysoké tak dva metry, dvoukřídlé a z dubového dřeva.
,,Neodporujte, poslouchejte a plňte rychle a dobře." Řekl a dal ruce na mosazné kliky. Zdálo se mi to, nebo v jeho hlase zněla špetka soucitu?
,,Jak si přejete," kývla jsem a pak jsme vkročili přímo do jámy lvové.
Sál, který měl nejspíše sloužit jako uvítací, byl obrovský, jako všechno v tomhle domě. Na klenutém stropě byl obrovský lustr, na kterém byly svíčky, které právě hořely. Sál samotný byl vyzdoben mramorovou podlahou, sem tam se mihl nějaký běhoun, který ji zakrýval. Ze všeho tu čišelo bohatství a já se začínala cítit velmi nepříjemně.
,,Pane, přivádím vám tu dívku. Splňuje všechny požadavky, které jste mi nadiktoval." Řekl ten komorník a já zbystřila a podívala se na něj, jak se uklonil. Podívala jsem se do země a udělala jednoduché pukrle.
Všechno v tomhle domě bylo obrovské a vyzařovala z toho moc, peníze. Vše, co odlišovalo můj svět od toho zbohatlíků. Ale na chléb jsem si vydělat potřebovala.
,,Chytrá, krásná, mladá," zapředl mužský hlas, ale já se stále dívala do země. Poznala jsem v něm lehký přízvuk, který jsem však nedokázala nikam zařadit. ,,A také poslušná. Výborně, Jonathane, teď odejděte." Řekl a komorník, který mi ukazoval prostory uvnitř, vysvětloval vše potřebné a byl takovou mou berličkou, odešel. Zanechal mne tu samotnou s mým novým zaměstnavatelem.
Narovnala jsem se pomalu, uhladila si sukni šatů a stále se dívala do země. Nevěděla jsem co dělat, vzhlédnout jsem se neopovažovala, protože jsem se bála, abych nebyla náhodou potrestána. Doufala jsem, že tohle není někdo, kdo své služebníky za chyby bičuje. Už tak jsem měla pár jizev na zádech, znovu si to zopakovat nechci.
,,Nemusíš se bát," řekl, zněl jako kocour, co přede. ,,Podívej se na mě, přeji si to." Dodal, tón jeho hlasu rozkazovačný. Kousla jsem se do rtu a pomalu se podívala na mého pána. Byl štíhlý, ale pod jeho oblečením, koženými kalhotami a bílou košilí, se rýsovalo svalstvo. Měl celkem obyčejné oblečení na tak bohatého muže.
Prohlížel si mne se zjevným zájmem a já se trochu přikrčila. Jeho oči plály, prozrazovaly touhu a zaujetí. Bylo zvláštní tohle u někoho vidět. Hlavně když se díval na mě. Jeho tmavě hnědé oči si mne prohlížely od hlavy k patám. Nervózně jsem přešlápla mlčela dál.
,,Tvé jméno, poupátko?" zeptal se nakonec, hlas nakřáplý, takže si musel odkašlat. Řekl mi POUPÁTKO?! Služebné? To tak říká každé? ,,Odpověz," dodal a pohled upíral do mých očí. Cítila jsem se zvláštně, jako kdyby na mne působil nějaký tlak. Polkla jsem, abych našla ztracený hlas.
,,Elena," zašeptala jsem poslušně aopatrně si sáhla na řetízek, který se dědil v naší rodině po generace. Byl to medailonek, který se nesměl otevírat, prý v něm je rostlina, která má chránit před vlivem. Nikdy jsem nepochopila co to bylo, ale neotevřela jsem ho. Nosila jsem ho vždy. Byl to nejcennější majetek mé rodiny, když nepočítám náš starý, velmi chatrný dům.
,,Eleno, jako přímo podřízená mně, nebudeš plnit příkazy nikoho jiného, i kdyby řekli, že jsem to přikázal já. Jedině Jonathan ti řekne, pokud budu chtít, abys sem přišla. Nikdo jiný. Tvůj pokoj, kde budešžít, bude hned vedle mého. Nechám sem přinést všechny tvé věci," řekl a přešel až k oknu. Dívala jsem se na jeho záda, jeho profil. Jeho rysy byly ostře řezané. Byl to opravdu pěkný muž. Musel mít tucty milenek.
Když mi však došlo, co mi tu říkal a jak se na mě zahleděl, jako kdyby čekal souhlas nebo odpor, tak jsem zvládla jen překvapeně koukat. Nikdy jsem nebydlela u svého zaměstnavatele. Nechtěla jsem to. Musela jsem se starat o rodinný domek. Můj otec už nebyl nejmladší a také už neměl moc sil. Maminka zemřela v mých deseti letech a tak to vše zůstalo na mně.
,,Já... omlouvám se, pane..." nedokončila jsem to, neznala jsem jeho jméno.
,,Kol Mikaelson. A mé příkazy se plní, poupátko. Na to nezapomeň," přešel až těsně ke mně, že jsem z něj ucítila zvláštní vůni.
,,Ale... můj otec," pípla jsem nešťastně a jeho pohled se stočil k mým rtům.
,,Se o sebe postará sám. Věř mi, zvládne to. Teď jdi za Jonathanem, ať ti ukáže tvůj pokoj. Je propojen s mým , takže kdykoliv tě budu potřebovat, zatáhnu za zvonek, který ti zazvoní. Pokud nebudeme tedy jinde. V tom případěčekej Jonathana. Jedině, když nebudeš přímo u mě. A to bude zřídka," blýsknul po mně zářivým úsměvem.
,,Ale já nemohu mého otce nechat samotného, je nemocný," řekla jsem bez rozmyslu, stále jsem odporovala, když se to týkalo mé rodiny nebo mne samotné. A tak jsem si zasloužila podle všeho rány bičem.
,,Bude o něj postaráno," souhlasil nakonec, velmi neochotně. ,,Ale tohle odporování nebudu tolerovat," dodal a tím jsem byla propuštěna a musela jsem vyjít ven, kde čekal Jonathan, jako kdyby nikdy neodešel nebo mezi sebou měli nějaké telepatické pouto, které jim umožňovalo komunikovat mezi nimi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama