You Are Mine ► 3. Kapitola

29. dubna 2016 v 7:56 | Tew* |  You Are Mine
Téma: The Vampire Diaries
Hlavní pár: Kol/Elena/Enzo
Další páry: Zatím žádné
Hl. postavy: Elena, Kol, Enzo, další časem
Vedlejší postavy: Časem
Anotace: Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, která slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co se však stane, když si nebude dávat pozor? Napíše se tak její budoucnost, ve které utíká před majetnickým upírem, který věří v lásku na první pohled a nehodlá se jí vzdát.
Tew*: Snad se bude líbit. :)

Kol odešel, aby obstaral svatební šaty, ale já měla jiné plány. Myslel si, že spím a tak jsem toho využila a potichounku přešla do mého pokoje spojovacími dveřmi. Převlékla jsem se do obyčejných šatů služebné a svázala si vlasy. Cítila jsem se jinak, zvláštně. Kol mi dokonce ještě včera večer ukázal jak běhat rychleji, využívat svou sílu. Udělal tak trochu pitomost, když právě teď tohle chci využít k útěku.
Vzala jsem si vak, v kterém jsem měla zbytek věcí a opatrně vyšla ze dveří pokoje. Chodba byla liduprázdná a mé uši také nezachytily žádný zvuk. Po špičkách jsem šla chodbou a poté seběhla schody. Držela jsem se u zdí a všímala si každičkého detailu.
,,Ty svtební šaty chci mít co nejdřív. Míry přijďte zkontrolovat tak za dvě hodiny, teď spí." Ozval se hlas mého pána, tedy Kola, tedy toho muže, který může za můj útěk. Slyšela jsem jeho kroky, mířil k tomuhle schodišti a do ložnice. To bylo špatné.
,,Ano, pane." Ozvalo se jen, než jsem si ho všimla. A on si všiml mne. Co jsem udělala, že jsem byla takto potrestaná? Couvla jsem a strčila si vak za záda, ale on si ho stejně všiml. Jeho oči ztmavly a já si byla jistá, že tohle nedopadne dobře.
,,Co to děláš, poupátko?" zeptal se, hlas autoritativní.
,,Chtěla jsem jen odnést mé staré věci jedné své přítelkyni, když už mám nosit jen věci od tebe," zalhala jsem a pozorovala ho.
,,Proč mi lžeš? Chtěla jsi utéct?!" skoro křičel a kráčel po schodech ke mně.
,,Ne," zašeptala jsem vystrašeně. Viděla jsem, jak se na povrch dostává jeho upíří já.
,,Utíkáš ode mě?" zeptal se a přitiskl mě ke zdi. Ruku měl na mém krku, ale ne v bolestivém sevření. To ne, měl ji tam jen položenou, hladil mě.
,,Neutíkám," slyšela jsem se šeptat.
,,Tak proč odnášíš své věci?" zeptal se a podíval se mi do očí.
,,Protože chci za svým otcem," řekla jsem mu a odvážila se kopnout ho mezi nohy. Díky té upíří síle to bylo opravdu hodně. Šokovaně zalapal po dechu, než padl na kolena a já i s vakem vyběhla ke dveřím. Otevřela jsem je a rozeběhla se ven. Slunce svítilo a já si musela dát ruku před oči. Nepálilo to, byl to jen nezvyk nebo upíří instinkt?
,,Eleno!" slyšela jsem jeho křik. Otočila jsem se, jen abych ho viděla vyjít ze dveří. Byla jsem v koncích.
,,Ne," zašeptala jsem a rozeběhla se tou jeho upíří rychlostí k domu mého otce přes les. Byla to sice delší cesta, přesto jsem ale kličkovala a utíkala co nejrychleji. Míjela jsem stromy, pařezy, dokonce i jeleny a srnky.
Zastavila jsem až na kraji lesu a šla rychle, přesto jako člověk, po cestě, držela vak a rozhlížela se. Šla jsem mezi velkými domy k tomu na konci, tomu malému a chátravému. Přesto to byl ten, který jsem nazývala domovem.
,,Tati?" zaklepala jsem na dveře. Z nějakého důvodu jsem nemohla otevřít a vejít.
,,Eleno, jsi to ty?" ozval se hlas mého tatínka za dveřmi spolu se zakašláním. Byl nemocný a já ho tady nechala. Kvůli tomu Kolovi.
,,Jsem to já, prosím otevři!" naléhala jsem a chtěla znovu zaklepat, ale to už otevřel. Měl plnovous, vlasy šedivější než když jsem ho opouštěla. Nebo se mi to jen zdálo? Vypadal starší.
,,Pojď dál, zlatíčko. Tolik jsi mi chyběla, co tam tak stojíš!" huboval mi a já k němu radostně přešla a nechala se obejmout. Doufala jsem, že když jsem nemohla dovnitř já, tak ani Kol. Objímala jsem své tatínka a on objímal mě.
,,Moc jsi mi chyběl." Přiznala jsem a odtáhla se. Dívala jsem se do jeho čokoládových očí, které jsem po něm zdědila a usmála se.
,,Jak to, že jsi tady? Myslel jsem, že sloužíš tomu šlechtici. Vždyť tu vyzvedával tvé věci. A nebo byl na tebe zlý jako všichni ostatní a ty jsi odešla?" zeptal se a šel si pomalu sednout na své obvyklé místou stolu.
,,Byl nejhorší, tatínku," šeptla jsem a odložila vak stranou.
,,Co provedl mé holčičce?" zamračil se a zakašlal.
,,Už nejsem malá holčička, tati," pousmála jsem se a sedla si k němu. Cítila jsem se mladší. Jako když mi bylo deset a přiběhla jsem domů. Měla jsem rozbité koleno, protože jsem upadla na náměstí. Tatínek mě objal, houpal v náručí a zpíval mi ukolébavku, aby mi bylo lépe. Vždycky se o mě staral.
,,Vždycky budeš moje malá holčička, ať už se stane cokoliv." Odpověděl a já se usmála.
,,Pane, okamžitě otevřete dveře!" zabouchal někdo velmi silně už i tak na velmi slabé dveře. Ten hlas jsem poznala. Kol.
,,Neotvírej," zaprosila jsem otce a ten se zamračil.
,,To je on?" zeptal se tatínek a já přikývla. Jeho tvář se změnila. Vypadal rozzuřeně, jako jsem ho snad ještě neviděla. Vstal velmi odhodlaně a přešel k zadní části domu, kde vzal ze skříně šavli. Zalapala jsem po dechu. Nikdy jsem nevěděla, že máme tohle doma.
,,Tati, co to děláš?" zněla jsem vyplašeně i mým uším, ale to už se dveře otevřeli a Kol vešel dovnitř. Vypadal jako bůh pomsty.
,,Eleno," usmál se. ,,Poupátko, jdeme zpátky domů. Vyřešíme to tam," řekl, jako kdyby si nechumelilo. Jako kdyby si nevšiml mého otce, který si to namířil přímo k němu. Nejspíš už musel být pozvaný předtím.
,,Nejdu," zavrtěla jsem hlavou a postavila se. Otec totiž výhružně dal šavli přímo na Kolův krk. ,,Tati," zašeptala jsem těsně předtím, než se Kol otočil a chytil otcovu šavli.
,,Tohle nedělejte, přece nebude budoucímu švagrovi vyhrožovat," usmíval se.
,,Nejsi jeho budoucí švagr, ty jsi vrah." Řekla jsem a přeběhla tam a vstoupila mezi ně.
,,Jen si beru to, co je moje." Odpověděl Kol a natáhnul ke mně ruku, kterou držel šavli, ale otec zavrčel a vyrazil šavlí vpřed. Vykřikla jsem, když se Kol uhnul a otec zamířil přesně směrem, kam uhnul. Za mě. Cítila jsem, jak ostří šavle projelo mým bokem jako nůž. Zalapala jsem po dechu a podívala se otci do vyvalených očí.
,,Eleno, zlatíčko, ne, to jsem nechtěl," vydechl a upustil šavli. Padla jsem bolestí na kolena, stále šavli v sobě. Otec si ke mně klekl a vzal mou tvář do dlaní. Tekly mi slzy. Bolelo to, ale podivným způsobem jsem věděla, že budu v pořádku.
,,Co jste to provedl," zavrčel Kol, ale já ho neregistrovala a to byla chyba. Dívala jsem se do očí svého otce, když Kol vytáhl tu šavli ze mě. Nasála jsem vzduch do plic a snažila se nepanikařit, ale bylo pozdě. Pohled mého otce se mi zabodl do srdce, když vykřikl, jak mu do srdce zajela jeho vlastní šavle zezadu. Vykřikla jsem taky, když jsem vzhlédla a uviděla Kola, spokojeně se usmívajícího. ,,Nikdo nebude ubližovat mé ženě," zašeptal a jáse podívala na mého otce, který zavřel oči a padl na podlahu.
,,Tati... ne, proboha tati!" vykřikla jsem a zatřásla s ním, když jsem vytáhla šavli a odložila ji vedle něj. ,,Ne," vzlykla jsem a přitiskla hlavu k té jeho. Plakala jsem.
,,Jdeme, poupátko. Už ti neublíží, neplakej." Zašeptal Kol, když mě zvedl na nohy.
,,Ne!" křičela jsem a snažila se mu vyvléknout. ,,Tati!" volala jsem, když Jonathan, který tam jen stál, vzal můj vak s věcmi a poté přišel někdo další s pochodní a v kápi, aby nebylo vidět tvář.. ,,Ne, proboha to ne!" bránila jsem se Kolovi ještě víc, když mě vysadil na koně a sedl si za mě. Bojovala jsem hodně, ale přesto byl silnější. Viděla jsem, jak můj domov pohlcují plameny společně s tělem mého otce. Jonathan vyšel spolu s tím mužem, aspoň jsem si to myslela, ven. Plakala jsem, jak se mnou Kol odjížděl na koni dál a dál od domu mé rodiny. Můj domov, kde jsem vyrůstala, zažila své první kroky, strávila vlastně celý život, byl najednou v moci plamenů. A já s tím nemohla nic dělat.
,,Museli jsme to spálit. Na té šavli byla tvá krev, takže by ho mohla oživit a on by ti mohl znovu ublížit," zašeptal Kol do mých vlasů. Slyšet, že můj otec měl šanci na přežití ve mně vyvolal jen další příval slz a vzlykotu.
,,Nenávidím tě!" vykřikla jsem a zabouchala svýma rukama do jeho hrudi. Překvapilo ho to. Nevěděla jsem, zda má slova nebo rány mých rukou, ale bylo mi to jedno.
Seskočila jsem s z koně a dala se do běhu upíří rychlostí. Běžela jsem rychle, cítila jsem slané cestičky na mých tvářích a sbírala odvahu na další kroky. Slyšela jsem volání svého jména, ale bylo mi to jedno. Utíkala jsem tak rychle, že jsem byla za chvíli z doslechu. Za pár dní jsem přišla o všechno ve svém životě, co mi ještě zůstalo. A viník byl jediný. Kol Mikaelson. Dala jsem si slib, že mu nedovolím už mi nikdy ublížit. Že už nikdy neublíží mým bližním, které v budoucnosti budu mít. A ze mě nebude monstrum, které se stalo z něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama