You Are Mine ► 2. Kapitola

23. dubna 2016 v 20:58 | Tew* |  You Are Mine
Téma: The Vampire Diaries
Hlavní pár: Kol/Elena/Enzo
Další páry: Zatím žádné
Hl. postavy: Elena, Kol, Enzo, další časem
Vedlejší postavy: Časem
Anotace: Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, která slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co se však stane, když si nebude dávat pozor? Napíše se tak její budoucnost, ve které utíká před majetnickým upírem, který věří v lásku na první pohled a nehodlá se jí vzdát.
Tew*: Snad se bude líbit. :)


Bylo pozdní ráno a já se stále nemohla dohnat k tomu, abych vylezla z postele a začala den prací. Nikdo nepřišel, nikdo nic nežádal, takže jsem prostě už dvě hodiny zírala z okna na přírodu za ním. Stále jsem nemohla uvěřit, co se včera stalo. Kvůli mně jsou dva muži mrtví. Možná to bylo dobře, protože už nemohli mučit další, bít je bičem. Ale kdo jsem, abych je mohla soudit? Věděla jsem, že jsou to špinavci, ale nikdy nezabili, co jsem věděla. A teď, kvůli mně, jsou mrtví. Nikdy jsem jejich jména neměla říkat. Měla jsem vzdorovat i za cenu trestu. Byla jsem hloupá služka s prořízlou pusou.
Vstala jsem tedy a přešla k zrcadlu. Chtěla jsem se podívat na jizvy, které byly dukázem brutality mých předchozích pánů. Vyhrnula jsem si svou noční košilku na zádech a otočila se k zrcadlu tak, abych na ně viděla. Zalapala jsem po dechu a upustila její lem. Záda jsem mla hladká bez poskvrnky. Jak to bylo možné? Opatrně jsem ji znovu nadzdvihla, abych se přesvědčila, zda se mi to nezdálo, ale byla to pravda. Po jizvách nebylo ani památky, má kůže zase byla hladká a neporušená. Nechápala jsem to.
Opatrně jsem se oblékla do šatů, které jsem měla z domu. Byly také pod kolena, ale rukávy měly krátší, pod lokty, tak, aby mi nic nevadilo v práci. Ani nevíte, jak dlouhé sukně mohou vadit. Uhladila jsem si je a poté si vlasy znovu spletla do copu. Udělala jsem vše potřebné v mém pokoji, úklid, hygienu v koupelně a poté jsem přešla k oknu. Dívala jsem se na krásnou zahradu, na kterou jsem měla výhled. Byla tam vytvořená cesta z kamínků, kolem které bylo nesčetné množství květin, stromů.
A po této cestičce si to vykračoval můj pán. Ramena měl ztuhlá, jako kdyby ho něco trápilo. Nevěděla jsem jak, ale jako kdyby vycítil můj pohled, tak vzhlédl a podíval se přímo na mě. Usmál se, ale já vyplašeně couvla od okna. Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Musela jsem odsud odejít, věděla jsem to. Byla jsem si jistá tím, že přesně tohle jsem potřebovala. Utéct odsud a nebýt tohohle součástí. Najít otce byla moje priorita až si zabalím své věci. Nebylo jich mnoho, takže bych to unesla. Všechno jsem to nacpala do vaku, který mi přinesli spolu s věcmi a schovala ho do skříně. Nadešel čas zjistit, kde je můj otec.
Vyšla jsem z pokoje a potichu zavřela dveře. Když jsem se otočila, tak jsem nadskočila. Stál tam on. Kol. Můj pán. Vrah. Nevěděla jsem jak mu říkat. Ne teď.
,,Jsi v pořádku, poupátko?" zeptal se a pohladil mne po tváři. ,,Co tvé jizvy?" zamumlal a já zpozorněla.
,,Jsem.. nic mi není. Jizvy.. nic se nezměnilo." Zalhala jsem mu a sklopila pohled k zemi. ,,Mohu se zeptat, zda je můj otec stále doma?" vzhlédla jsem a viděla, jak je jeho obličej stažený do zvláštní grimasy. Něco mezi zlostí, smutkem, uražením.
,,Ty jsi včera nevypila ten nápoj, co ti donesl Jonathan? Měl ti pomoci." Řekl a já ho pozorovala.
,,Vypila," zamumlala jsem.
,,Takže ses jen bála mi říct, že se ti jizvy zahojily?" zeptal se a chytil mě za ruku. Přikývla jsem a dívala se na jeho ruku, která držela mou.
Zatáhl za mou ruku a vedl mě k jeho pokoji. Zmateně jsem klopýtala za ním. On zcela přešel odpověď ohledně mého otce.
,,Pojď, poupátko," řekl jen a vešli jsme dovnitř jeho ložnice. Zavřel a zamknul za námi dveře, stejně tak i spojovací dveře s mým pokojem.
,,Co se děje?" zeptala jsem se trochu vystrašeně. Nelíbilo se mi to ani trochu.
,,Chci vidět tvá záda." Zamručel a opřel mi ruce o stěnu, než se ponořil do práce s rozepínáním mých šatů.
,,Ne, já nechci," začala jsem, ale on mě umlčel varovným zavrčením. Ztuhla jsem a radši se nehýbala.
,,Jsi tak krásná, tvou kůži nic nenarušuje," zašeptal jen a přejížděl mi dlaněmi po zádech. Přišli mi tak studené, skoro až ledové. Přebíhal mi z toho mráz po zádech a nevěděla jsem co dělat, co si myslet. ,,Dokonalá žena," zamumlal a já ucítila na holé kůži jeho dech. Jeho ruce mi zajely pod šaty dopředu a já vyjekla, když do dlaní vzal má ňadra.
,,Ne... tohle ne, prosím," zašeptala jsem, aby toho nechal. Chtěla jsem se mu vyvléknout, ale on mě jen otočil k sobě a roztrhl mé šaty. Zalapala jsem po dechu a snažila se aspoň trochu zakrýt. Viděla jsem jeho pohled. Byl hladový.
,,Odteď budeš nosit jen šperky, šaty kterých jsi hodna. Nádherné róby. A počkej, až vymyslíme, jaké budou tvé svatební šaty," zašeptal a já na něj zírala.
,,Co-cože?" zakoktala jsem a tiskla se ke zdi.
,,Staneš se mou ženou, poupátko." Zamručel. ,,Dnes v posteli a v životě, za pár dní budeme manželi pro všechny." Zamumlal a vzal mne do náruče. Chtěla jsem se mu vyvléct, ale jeho paže byly jako z oceli. Přesto byl jeho stisk něžný.
,,Tohle já ale nechci," zašeptala jsem a on ztuhl uprostřed pohybu, když mne pokládal na postel.
,,Samozřejmě, že chceš." Zamručel a uložil mne do měkkých podušek.
,,Nechci," zavrtěla jsem hlavou a rychle vzala polštář, kterým jsem aspoň zakryla svá ňadra.
,,Eleno," začal, jeho hlas zněl, jako kdyby byl trpělivý otec, co musí vysvětlovat něco zlobivému dítěti. ,,My dva budeme spolu, jsme pro sebe stvořeni," usmíval se a pohladil mne po tváři. Pak jsem jen viděla, jak si rozepíná košili a stoupá si vedle postele, aby si svlékl i kalhoty. Nenosil pod nimi nic. Zčervenala jsem a odvrátila pohled. Stále jsem si u sebe držela polštář a byla ráda, že můj klín něco zakrývá.
Cítila jsem, jak se znovu prohla postel, když si lehl zpátky ke mně a skoro něžně odendal polštář. Hned jsem se chtěla zakrýt rukama, ale on mi je chytil a ukotvil vedle hlavy. Držel mi je a prohlížel si mne. Zamlaskal nespokojeným tónem nad posledním kouskem oděvu, který mne zakrýval a odendal ruku z té mé. Uslyšela jsem trhání látky, než jsem ucítila chladný vzduch, který se plazil po mém zcela odhaleném těle.
,,Měl tě už někdo, poupátko?" zeptal se Kol a já zavrtěla hlavou. Vždy jsem se vzpírala a čekal mne trest. Nikdy jsem neměla žádného muže. ,,Takže budu tvůj první," v jeho hlase byla znát spokojenost a ocitnul se přímo nade mnou. ,,Budu něžný, poupátko," zamručel, než přejel volnou rukou po mém těle. Bylo mi do pláče. Vždy jsem si představovala, že když odevzdám své tělo nějakému muži, bude to někdo, koho budu milovat, možná budeme po svatbě. Ale tohle nebyl ten okamžik. Cítila jsem se špinavě, zostuzeně. Chtěla jsem utéct, křičet, cokoliv, ale nemohla jsem. Bála jsem se, že by mne zabil. Nebo mého otce.
Jediné, co mi zůstalo, byl náhrdelník po mé rodině. To jediné nechal neporušené.
Ucítila jsem, jak jeho ruka putuje od mých ňader ke klínu a přála si být na jiném místě. Takhle to přece nemělo být, nemělo.
Bolestně jsem vykřikla, když místo jeho ruky vklouzlo do mého těla jeho mužství. Bolelo to, nebyla jsem připravená, byl můj první. Po tvářích mi stékaly slzy, ale on je slíbával pryč, jako kdyby se omlouval. Ale já si přála jen zmizet.
~
Ležela jsem přikrýtá v přikrývkách na boku. Dívala jsem se na stěnu před sebou a cítila na zádech jeho hruď. Před chvíli skončil. Olíbával mne, ale já jen dál plakala, až mi došly slzy i síla. Byla jsem vyčepraná jak citově, tak i fyzicky.
Dech Kola byl však klidný, vyrovnaný, jako kdyby spal. Paži měl přehozenou přes můj bok a na položenou na mém bříšku. Tiskl mne tak k sobě a znemožňoval jakýkoliv útěk.
Zabořila jsem tvář do polštáře a bez slz jsem vzlykla. Moje panenství bylo pryč, moje důvěra v ostatní taky. Právě teď jsem chtěla jen svého otce. Vše mu říct a přitulit se do jeho náruče, kde by mne utěšoval a říkal, že se vše zlepší. Já tomu však už nemohla dál věřit. Odteď už nemohlo být nic v pořádku. Nikdy.
S touhle myšlenkou jsem vyčerpaně usnula.
~
Probudila jsem se, podle oblohy mohlo být odpoledne. Paže kolem mne už nebyla, ale já stále ležela pod přikrývkami nahá. Opatrně jsem se posadila a tiskla si přikrývku k tělu. Všimla jsem si, že na prstě se mi tkví prsten s modrým kamenem. Zmateně jsem si ho prohlížela
,,Nesundávej ho, nikdy." Řekl Kol, když vešel do ložnice a já vzhlédla. Měl na sobě župan a měl mokré vlasy.
,,Co je to?" zeptala jsem se tiše.
,,Prsten s Lapis Lazuli. Potřebuješ ho na ochranu proti slunci. Tedy budeš ho potřebovat. Teď tě musíme jen přeměnit." Řekl nenuceně, ale já zpanikařila.
,,Přeměnit?" špitla jsem a drtila přikrývku rukama.
,,Ano," řekl jen a jeho obličej se změnil. Viděla jsem, jak se mu vytáhly špičáky a oči rudě zaplály. Pod nimi se mu vytvořily černé žilky. Takže upíři existují? Neměli nás strašit jen v nočních můrách?
To byly moje poslední myšlenky. Viděl jsem jen jak byl na druhém konci pokoje a pak u mě. Sklánel se nade mnou a odhrnul mi vlasy z krku. Jeho zuby se zabodly do mé kůže a já slyšela výkřik. Až na pokraji bezvědomí jsem si uvědomila, že jsem to křičela já.
~
Se zalapáním po dechu jsem se posadila a dezorientovaně se rozhlížela kolem. Už jsem nebyla nahá, ale měla jsem na sobě noční košilku. Uslyšela jsem šustění přikrývek a podívala se vedle sebe. Kol se opíral o pelest postele a pozoroval mě.
,,Vítej do světa nesmrtelných, poupátko." Řekl a já ucítila zvláštní vůni, která vycházela ze sklenice, kterou vzal a podal mi ji. Dívala jsem se na hustou rudou tekutinu, která ale velmi lahodně voněla. Zavřela jsem oči, přiložila si tu číši ke rtům a trochu upila. Cítila jsem železitou chuť a znechuceně to od sebe oddálila, nechutnalo mi to. Ale čím víc jsem si to říkala, tím víc mne to lákalo znovu. Vypila jsem to jen na pár loků.
Kol mi tu sklenici vzal a odložil, přitulil mne k sobě a já zprvu nechápala proč, ale pak mi to došlo. Dásně mne začaly pálit, bolet. Bylo to nepopsatelné, když jsem cítila, jak mi rostou špičáky. Stala jsem se monstrem. Upírem.
,,Bude to dobré, odteď to bude už jen dobré," mumlal Kol do mých vlasů, ale já ho skoro neslyšela. Vnímala jsem jen tu bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama