You Are Mine ► 1. Kapitola

11. dubna 2016 v 19:12 | Tew* |  You Are Mine
Téma: The Vampire Diaries
Hlavní pár: Kol/Elena/Enzo
Další páry: Zatím žádné
Hl. postavy: Elena, Kol, Enzo, další časem
Vedlejší postavy: Časem
Anotace: Elena se narodila do chudé rodiny v Bulharsku, která je už po generace rodinou, která slouží těm nejvyšším šlechticům. A tak i Elena jde z práce do práce. Když se však objeví nový šlechtic, kterého nikdo nezná, tak je ona ta, která mu má sloužit. Co se však stane, když si nebude dávat pozor? Napíše se tak její budoucnost, ve které utíká před majetnickým upírem, který věří v lásku na první pohled a nehodlá se jí vzdát.
Tew*: Povídka převedená z mého minulého blogu a ráda bych v ní zde pokračovala. Snad se bude líbit. :)


S nevolí jsem se dívala na všechno v mém novém pokoji. Nebylo toho moc, co mi sem mohli přinést. Pár kusů šatstva, pár knih, na které jsem si ušetřila a to bylo nejspíš tak všechno.
Posadila jsem se na tu obrovskou postel, která byla třikrát větší než ta má v domě. Taky tahle byla měkoučká a pohodlná, ne jen vystlaná slámou. Ano, víc jsem si dovolit nemohla. Nynější šlechta totiž moc peněz za naše služby nedává. Vystačí to tak akorát na to jídlo.
Lehla jsem si a ozkoušela si i přikrývky, které byly velmi jemné na dotek. Protáhla jsem se a úplně jsem vnímala, že jsem zavrněla jako rozmazlená kočka. Musela jsem uznat, že na tohle se dalo lehce zvyknout.
Posadila jsem se a prohrábla si vlasy, které jsem si na to hned zapletla do copu, aby mi nepřekážel. Musela jsem se připravit. Jak jsem totiž mohla vědět, co bude ten Kol hned žádat?
Vyšla jsem ze svého pokoje a zavřela za sebou tiše dveře. Opatrně jsem se rozešla chodbou, ale jako na zavolanou se otevřely dveře mého pána a on vyšel ven. Košili měl rozhalenou a já tak mohla vidět jeho kůži. Rychle jsem odvrátila pohled, abych na něj necivěla. Bála jsem se, že i jen za koukání mohou přijít tresty.
,,Zabydlela jsi se, poupátko?" zeptal se a já překvapeně vzhlédla, stál přímo u mě. To jsem se zamyslela na tak dlouho, že ke mně došel?
,,Ano, pane." Přikývla jsem a znovu pohlédla na zem.
,,Můžeš se na mě dívat, nezakazuji ti to." Řekl a já vzhlédla. Košili nechával stále takto rozhalenou a vypadalo to, že je to i naschvál.
,,Omlouvám se, pane. Já jen, že ostatní-" začala jsem, ale on mě přerušil mávnutím ruky. Zamračil se.
,,Ostatní mohou jít k šípku, poupátko. Teď jsi tady. To znamená, že je nový řád, žádné bičování a už vůbec ne zohizďování tvé krásné kůže," na konci ztišil hlas do šepotu a přejel mi po ruce prstem. Díval se na mě a já najednou měla sucho v ústech. Olízla jsem si rty a všimla si, že to sledoval.
,,Děkuji, pane." Zamumlala jsem pak a on přimhouřil oči a přikývl.
,,Půjdeme do pracovny, mám práci a tebe chci mít po ruce," řekl a bez dalších řečí se rozešel chodbou. Musela jsem popoběhnout, abych mu vůbec stačila.
Cesta do pracovny se udála v tichosti, byly slyšet jen jeho těžké kroky, jako kdyby dupal, ale já byla jako myška. Už jsem tak byla naučená, abych nikoho nerušila.
,,Jonathan ti ukáže, kde jsou.. ty věci na úklid a uklidíš mi tam zatímco budu pracovat," řekl mi a já nejistě přikývla. Tohle bude dlouhý zbytek dne.
~
Ukázalo se, že to opravdu bude dlouhé. V policích ještě nebyly knihy, protože byly vyskládany na hromádkách uprostřed pokoje. Musela jsem nejdříve utřít prach a poté zandat všechny ty knihy do polic.
Měl různé autory, některé jsem už četla a věděla jsem, že se musím zeptat a nebo se tajně proplížit, abych si přečetla něco z jeho sbírky.
Zrovna jsem se natahovala k vyšší polici, abych zandala jednu knihu, rozdělovala jsem to dle autorů a počátečních písmen jejich přijmení, když jsem na sobě vzadu ucítila jeho tělo a poté jeho ruku na mé, když mi vzal knihu a dal ji tam sám. Cítila jsem, jak se červenám.
,,Můžeš mi říct, kdybys něco potřebovala, poupátko." Zašeptal mi do ucha, lehce jsem se otřásla, když mi naskočila husí kůže. ,,Cokoliv," dodal a já se nemohla zbavit myšlenky, že nemyslí jen radu do života nebo služeb.
,,Děkuji, pane." Zamumlala jsem s pohledem upřeným na polici s knihami, když v tom jsem ucítila jeho prsty na mých zádech a jak mi začal rozepínat knofličky šatů. Rychle jsem se otočila a přitiskla zády ke knihovně. ,,Co to... co to děláte?" vydechla jsem zmateně a pozorovala ho.
,,Chci vidět jizvy, které cítím pod rukou. Chci vědět, kdo ti to udělal, poupátko." Řekl a otočil mne zády k němu. Poplašeně jsem dýchala a zkusila jít stranou, ale zase mě stáhl k sobě. ,,Neutíkej," zamručel a poslední knoflíček se rozepl. Na nic jsem neměla, takže jsem pod šaty neměla žádnou spodničku, která by mne více zakryla.
Přejel mi prsty po zádech v místě jizev, které jsem měla. Slyšela jsem jeho ostré nadechnutí, ale nechtěla jsem vědět zda to bylo nechutí nebo hrůzou nad tím, co se mi stalo.
,,Kdo ti to udělal?" zeptal se a já se kousla do rtu. Neměla bych mu to říkat. ,,Kdo ti to udělal, Eleno?!" zavrčel a já pocítila hrůzu z jeho tónu. Přejel mi mráz po zádech, když mi opatrně zapínal šaty.
,,Mí předchozí páni," zamumlala jsem co nejtišeji.
,,Chci jména," řekl a otočil mne čelem k sobě. Díval se mi do očí a já znovu ucítila takový ten tlak, který jsem cítila už při našem prvním setkání. Nevěděla jsem však proč. Položila jsem si ruku přes svůj přívěšek a oplácela mu pohled. ,,Ta jména, poupátko." Zamračil se a já zavřela oči, abych nabrala sílu na to, abych mu je řekla. Přece nemohlo ničemu uškodit, pokud mu to řeknu.
,,Sobolev a Nikolov," řekla jsem mu jejich přijmení a pozorovala ho. Obličej se mu stáhl do zamračené masky a odstoupil.
,,Dodělej tu pracovnu a pak si jdi odpočinout do svého pokoje. Do zítra tě nebudu potřebovat. Jonathan ti tam donese pití a jídlo. Zůstaň prozatím jen tam, Eleno." To byla jeho poslední slova, než odešel z pracovny a práskl dveřmi tak, že jsem nadskočila.
,,Dobře," zamumlala jsem jen. To jsem ho snad něčím naštvala? Pomalu jsem se vrátila k ukládání knih do knihovny.
~
Večer mi donesl Jonathan opravdu na táce pití a večeři. Necítila jsem se jako služebná, ale jako nějaká princezna. Nevěděla jsem, co mi to dal za pití, mělo lehce narůžovělou barvu, ale bylo průhledné.
,,To je voda, ale dal jsem do ní jednu tajnou ingredienci," řekl mi Jonathan a já se poté podívala na jídlo. Byly to brambory s nějakým plátkem masa.
,,Tohle je pro mě?" zeptala jsem se, nemohla jsem tomu uvěřit.
,,Pán to řekl jasně," odpověděl, než zmizel za dveřmi a nechal mne samotnou.
Zkoumala jsem to pití, co mi donesl a zkušebně ucucla. Byla to zvláštní chuť, taková železitá, ale měla jsem žízeň a tak jsem ji vypila všechnu. Nalila jsem si další ze džbánu, který mi také donesl a poté se pustila do jídla.
Byla jsem naprosto plná. Jídlo bylo velmi dobré a tak jsem si nechala na stole jen džbán s vodou a tác vzala do rukou. Mířila jsem ke dveřím, když jsem si uvědomila, že nikam nemám chodit. Zamračila jsem se pro sebe. Nechtěla jsem tu být za nepořádnici.
Opatrně jsem vyšla a rozešla se chodbou a po schodech dolů, abych našla kuchyni.
,,Co se stalo, Jordane?" uslyšela jsem za dveřmi vyděšenou ženu.
,,Ve městě... proslýchá se tam," vydechl někdo velmi zadýchaně a já se zmateně zamračila.
,,Co?" ptala se dál ta žena.
,,Někdo zabil Soboleva a Nikolova," vydechl ten muž. Vyplašeně jsem zalapala po dechu a upustila ve zmatku podnos a ten zarachotil o zem, zatímco talíř se roztříštil na tisíce kousků. Zakryla jsem si rukou ústa a vyplašeně couvla. Narazila jsem však.
,,Měla jsi být ve svém pokoji," zavrčel někdo a já se otočila a málem vykřikla. Kol, můj pán, měl košili od krve a kolem úst měl taky nějakou. Zakryla jsem si znovu rty rukou.
,,Proboha," zašeptala jsem do ruky a on se zamračil ještě víc.
,,Jdi do svého pokoje, Eleno!" vykřiknul a já couvla. Pak jsem se vyplašeně rozeběhla nahoru do svého pokoje, kde jsem se zavřela a opřela se o dveře. Slzy se mi kutálely po tvářích, když mi došlo, že kvůli mně nejspíš přišli o život dva lidé.
Neměla jsem je ráda, ale smrt si nikdo nezasloužil. Dívala jsem se před sebe, oknem jsem viděla jen tmu noci. Zavřela jsem oči a pořádně se nadechla. Potřebovala jsem do sebe dostat dostatek kyslíku, který se tak nějak nedostavoval. Viděla jsem svého pána pokrytého krví. Jeho košili, obličej. Přitom jsem neviděla žádné zranění na jeho tváři ani na těle. Neviděla jsem nikde roztrženou košili. Nevěděla jsem co si myslet.
,,Poupátko?" ozvalo se přede mnou a já překvapeně otevřela oči a viděla ho stát přede mnou. Už byl čistý, nikde neměl žádnou krev, jako kdyby se mi to jen zdálo. Přitiskla jsem se víc ke dveřím a teprve teď mi došlo, že naše pokoje jsou propojené a dveře do toho jeho jsou otevřené.
Tiše jsem se na něj dívala, jeho oči byly smutné, nebo se mi to jen zdálo?
,,Nebudeš se mnou mluvit?" zeptal se a opřel si ruce vedle mé hlavy. Každou z jedné strany, abych nemohla utéct.
Vzdorovitě jsem ho pozorovala a on si povzdechl. Podíval se dolů, než zase vzhlédl.
,,No tak, poupátko. Měla jsi mě poslechnout, řekl jsem ti, že nemám rád, když mě někdo neposlechne," řekl a prstem přejel přes mou klíční kost a krk.
,,Byl jste to vy?" zeptala jsem se a snažila se zahnat další slzy. Pohladil mě po tváři a setřel nezbedné potůčky slz.
,,Co když ano?" zeptal se a já zalapala po dechu a zavrtěla hlavou. Tohle se přece nemohlo dít. ,,Klid, poupátko. Vše bude v pořádku," uklidňoval mě a přitáhl do objetí. Zavzlykala jsem a snažila se vyprostit, ale držel mě v medvědím objetí, které ne a ne povolit.
,,Pusťte," zašeptala jsem.
,,Nezabil jsem je," řekl, ale já mu nemohla, nebo spíš nechtěla věřit. Jeho hlas nebyl přesvědčivý, cítila jsem tu lež, kterou říkal, ale přikývla jsem. Pustil mě a usmál se, než mi dal něžný polibek na čelo. ,,Odpočiň si, poupátko," zašeptal, než odešel do své ložnice a nechal mě tu samotnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama