It's Our Continue, Niklaus ► 13. Kapitola

29. dubna 2016 v 8:47 | Tew* |  It's Our Continue, Niklaus
Téma: The Vampire Diaries
Pár: Klaus & Caroline
Hl. postavy: Klaus, Caroline, Elijah, Marcel, Rebekah, Katherine
Vedlejší postavy: Elena, Damon, Stefan, Bonnie, Tyler, Sabine (Celeste) a Sophie....
Anotace: Klaus bude otcem? Tak to je šok. Jak pro něj, tak i pro budoucí maminku Caroline. Jak je možné, že je těhotná, i když je upírka a on hybrid? Pomohou čarodějnicím z Francouzské čtvrti, které jim nabízí na oplátku pomoc s miminkem? Co se stane dál ve slavném New Orleans, městě hříchu?
Tew*: Tak a je tu pokračování povídky It's Our Beginning, Caroline.

Seděl jsem v příbytku Marcela a užíval si pohodlí jeho křesla. Vyčkával jsem na něj. Měl přivést Sophie s sebou, abychom uzavřeli dohodu. Kouzla se měla stát součástí New Orleans. Ale pár podmínek tu bylo. Rozhodně nesměla žádná čarodějnice ohrozit mé dítě a Caroline. Pak bych je zabil. Dohoda nebo ne.
Upíři měli žít s čarodějnicemi v nějaké rovnováze. Bok po boku. Tedy... až na to, že král tu budu já. A moje sladká blonďatá Caroline bude královnou.
Popíjel jsem whisky když se objevil Marcel a v jeho závěsu ta čarodějnice Sophie. Nešla se jako nějaká pyšná princezna, pávice nebo co. Ještě to tak!
"Podepíšeme tu dohodu?" zeptala se netrpělivě a založila si paže na prsou. To upoutalo pozornost Marcela a já se ušklíbnul. Uteklo mi snad něco?
"Ano." Přikývl jsem a šel k ní. "Chci být toži u mé rodiny co nejdříve," odpověděl jsem a ukázal ke stolku, kde se tkvěla ta dohoda. Ta měla určit naše nová pravidla ohledně Francouzské čtvrti.
Sophie to četla dlouho, než vzala do ruky pero a bodla se do dlaně. Poté bodla do dlaně i mě a Marcela. Všichni jsme nakapali krev do misky a poté každý podepsal tu dohodu. A už byla nová pravidla oficiální.
~ ~ ~
Přišel jsem domů až k večeru. Těšil jsem se na svou Caroline, ale zároveň jsem se toho i tak trochu děsil. Ano, velký Klaus Mikaelson se děsil své přítelkyně. Abych byl přesný, tak se bál své těhotné přítelkyně. No... mohl jsem totiž narazit na sladkou Caroline nebo na velmi rozzuřenou Caroline. Rozhodně jsem preferoval tu sladkou.
"Lásko?" zavolal jsem do domu a šel do své pracovny. A tam jsem ji uviděl.
Svěží letní šaty, které ukazovaly kulaté bříško a vlasy sepnuté dozadu skřipcem. V ruce držela konévku a a dívala se na suchou kytku. Sakra!
"Miláčku?" zeptal jsem se a odložil svou bundu na sedačku.
"Nezaléval jsi ji," řekla a odložila konévku.
"Zapomněl jsem," přiznal jsem jako neposlušný školák.
"No, jak to šlo?" zeptala se tedy, očividně chtěla změnit téma, a podívala se na mě.
"Podepsali jsme to a je to v pořádku." Řekl jsem a přešel k ní.
"Dobře," šeptla a objala mne. Přivinul jsem si ji do náruče a tak, abych jí neublížil a zároveň ji měl co nejblíže.
"Už jsme v bezpečí, lásko." Zamumlal jsem jí do vlasů. Myslel jsem to tak. Už nikdy ji nechci vystavit takovému nebezpečí, kterému čelila, když byla se mnou. Až jsem se divil, že se mnou i přesto zůstala.
Držel jsem ji u sebe, když jsem ucítil, jak moje Car ztuhla.
"Niku," šeptla poplašeně a já se na ni podíval.
"Co se děje, miláčku?" zeptal jsem se.
"Myslím, že mi právě praskla voda," odpověděla mi a já si teprve teď všiml vody na podlaze. A začal jsem panikařit. Co jsem měl sakra dělat? Bylo moc brzo! Sakra moc brzo!
"Co mám dělat?" zeptal jsem se hned a pozoroval ji. Naprosto jsem byl na nic v tuhle chvíli.
"Nemocnice!" vykřikla Caroline bolestí, ale to jsem jí splnit nemohl. Bylo mi jasné, že by bylo zvláštní, kdyby tam přijmuli pacientku bez pulsu a tak jsem ji vzal do náruče a přemístil se s ní do naší ložnice, kde jsem ji položil na postel.
"Co se stalo?" vběhl do naší ložnice Elijah a za ním se zjevila hlava Hayley.
"Začala rodit! Co myslíš, že křičí, protože tu pořádáme čajový dýchánek?!" vrčel jsem naštvaně a uslyšel bolestný výkřik mé Caroline, když ji zastihla kontrakce. Dobře, takže jak se pomáhá při porodu? Možná mi bylo tisíc let, ale rozhodně jsem se v nich nevěnoval porodům.
"Klausi, já tě zabiju!" křičela Caroline. Dobře, asi to bolelo hodně. Neměl jsem jí to za zlé, vlastně jsem to způsobil já, takže... asi tak.
"Doneseme horkou vodu a přikrývky, ručníky..." jmenoval Elijah, než jako zbabělci utekli pryč. Idioti. Já se tu snažím nesesypat z toho, jak moje partnerka rodí mé dítě a oni se můžou potentovat z výkřiků bolesti. Elijah jich zažil se mnou dost, nechápal jsem tedy, proč ho tohle tak děsilo.
"Lásko, vydrž to. Až to přestane, budeme mít na světě naše děťátko," prosil jsem ji a v duchu se modlil za zdraví našeho dítěte. Podíval jsem se, zda jde naše děťátko ven. Proboha.. cítil jsem mdloby. To mi nebylo podobné.
"Ať je to rychle!" zavzlykala bolestí a já se cítil velmi provinile, že jsem za tohle mohl já.
"Tady!" zjevil se u nás Elijah krokem a dal sem teplou vodu a ručníky. Já tu panikařím, Caroline křičí bolestí a on si kráčí! Hayley mezitím vběhla do koupelny, aby namočila ručník do studené vody na obklad pro Car.
"Proboha, ať je už venku nebo nebudu potřebovat kůl do srdce!" křičela a já se pořádně nadechl.
"Teď, lásko! Tlač! Vidím už hlavičku," vydechl jsem šťastně a pomáhal. '
Elijah vedle nás stál a vypadal viditelně nesvůj. Hayley přiběhla a dávala ledový obklad Car na čelo. Byl jsem jí za to vděčný.
Viděl jsem, jak začíná vykukovat hlavička po kouscích, poté ramínky, ručičky... naše dítě.
"Je to..." vydechla Car vyčerpaně, když jsem ten malý uplakaný uzlíček držel v náručí a Elijah přestříhával pupeční šňůru.
"Je to krásná holčička," zašeptal jsem a opatrně ji s bratrem omyl. Poté jsem ji zabalil do přikrývky a přešel jsem zpět ke Car. Opatrně jsem jí podal naši dcerku. Byl jsem tak pyšný na má děvčata.
"A je tak maličká," zavzlykala Caroline a já převzal od Hayley ručník a otřel jí opatrně čelo.
"A nádherná jako ty," zamumlal jsem s pohledem na mou dcerku. Byla opravdu nádherná.
"Mohu se podívat na svou neteřinku?" zeptal se Elijah a Caroline naši dcerku opatrně natočila na Elijaha. Její modrá očka zamžourala a pak si roztomile zívla. Neplakala už. Vypadalo to, že u Caroline se jí líbilo.
"Jak se bude jmenovat?" zeptal jsem se pak a kouknul na bratra, který vypadal, že z toho má na krajíčku. Poté jsem se podíval na svou vyvolenou. Byla i jako upírka vyčerpaní a kdo se mohl divit? Musela při tom trpět, zlato moje. Ale vzniklo z toho něco tak nádherného....
"Nevím," zašeptala s pohledem na naši dcerku. "Co Abigail?" navrhla pak a já se usmál. Bylo to jméno, které jsme probírali dříve.
"Abigail je krásné jméno." Přiznal jsem. Naše Abigail. Naše Abby. Tatínkova radost...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama